Jak se to vůbec mohlo stát? A jak se mohlo odpíračům restrikcí podařit rozklížit jarní společenskou disciplínu a sounáležitost? Relativizací nebezpečí? Popíráním potřebností restrikcí?
Nechápu. Vždyť ve prospěch restrikcí sám o sobě postačuje jeden jediný argument, a tím je srovnání obsazenosti nemocnic nyní a ve stejném období loňského roku, resp. přepočet počtu kvalifikovaných zdravotníků na jednoho pacienta letos a loni. Tyto údaje nám nejlépe ukazují, nakolik koronavirus zasáhl české zdravotnictví. Nynější stav je na hranici kapacity nemocnic, a je bohužel jisté, že brzy bude překročena, neboť nemocní budou přinejmenším nějakou dobu přibývat rychleji než uzdravení a zdravotnického personálu bude ubývat, neboť i mezi nimi pochopitelně přibývá nakažených. Tento stav nutně povede k tomu, že se výrazně zhorší zdravotní péče nejen o nemocné s koronavirem, ale úplně pro všechny, kteří budou potřebovat ústavní lékařskou péči. Lidé budou více nemocní, déle čekat na zdravotní pomoc, více trpět a více umírat. Celý problém tak v žádném případě není jen o polymorbidních seniorech 80+, jak se nám různí odpůrci restrikcí snaží vnutit, ale o nás všech. Není nic smutnějšího než přihlížet takovému stavu, obzvláště když víme, že rozhodně nebyl nevyhnutelný.
Kdo za to může? Viníků je nepochybně více. Když pominu poněkud infantilní úvahu dr. Pollerta, že za to může virus (vskutku nečekaná myšlenka) a zůstaneme u hledání viníků, díky nimž boj s virem na podzim na celé čáře prohráváme, můžeme uvažovat dále.
Často se skloňuje především odpovědnost vlády. Může za nynější stav tedy vláda? Do jisté míry ano, chyby samozřejmě udělala. Mnohem větší díl odpovědnosti však nesou ti, kdo jí do těchto chyb fakticky dotlačili.
K těm později, nejprve k té vládě. Jedním z hlavních pochybení je (i nyní přetrvávající) nesrovnatelně benevolentnější přístup než na jaře. Tehdy bylo absolutní prioritou hledisko medicínské a epidemiologické. Poté se však vláda zřejmě lekla výhružek různých obzvláště ziskuchtivých podnikatelů a jejich přisluhovačů, a na podzim doposud upřednostňovala hledisko ekonomické. Výsledky se dostavily velmi rychle, a i ekonomiku poškodí ještě mnohem víc, než kdyby došlo včas k opětovnému razantnímu zásahu.
Zejména odkládání důrazných opatření v posledních týdnech bylo jen těžko pochopitelnou agonií, neboť všichni zainteresovaní věděli, že razantním opatřením se stejně nevyhneme a čím později je zavedeme, tím hůř nejen pro veřejné zdraví, ale právě i pro ekonomiku, kterou se mnozí tak rádi ohánějí. Zářijová „opatření“ reagující na exponenciální růst případů byla dlouho natolik směšná, a kdyby se koronavirus uměl smát, asi by se z toho za břicho popadal. Naše pomyslná lokomotiva rozjetá velkou rychlostí do nehostinných končin začala trochu brzdit až tento týden, kdy už je ale nejméně 3 týdny pozdě.
Letní měsíce, kdy nám dal koronavirus oddychový čas, vláda bohužel nevyužila k důsledné přípravě na těžký podzim. V klíčových problémech, jako je především nedostatek personálu v nemocnicích, jsme stejně nepřipraveni jako na jaře. Především hnutí ANO ustupovalo společenským náladám, které se postupně vůči veškerým opatřením začaly aktivně vymezovat od prostého nedodržování přes různé formy protestů až po burcování k občanské neposlušnosti. Bylo před volbami, strany si to jednoduše nechtěly s veřejností příliš rozházet, a po odborné stránce situaci hrubě podcenily.
Co odpovědnost opozice? Podle mě má na nynějším stavu v mnoha ohledech ještě větší podíl než vláda. Již v jarních měsících totiž docházelo z opozičních řad k opakovaným demagogickým kritikám vládních opatření včetně nouzového stavu, obviňování vlády z despotismu či podpoře různých absurdních a morálně zvrácených žalob proti státu. Postupně pak pravicová opozice otočila, a nyní vládu pro změnu kritizuje za to, že včas nepřijala potřebná opatření. Kdyby v sobě měli její představitelé aspoň trochu cti, vzpomněli by si na svá jarní vystoupení a nyní alespoň mlčeli. Covid kritika je v jejich zjevným případě samoúčelem, za kterým se neskrývá jiná koncepce boje s koronavirem, ale jen zoufalá prázdnota. Vláda zvládla v koronavirové krizi výborně alespoň jaro, opozice nepředvedla vůbec nic.
Navíc, v jaké pozici je od jara vláda? Je to otloukánek ze všech stran. Když dělá restrikce, společnosti si stěžuje, opozice obviňuje, podnikatelé hrozí žalobami. Když je nedělá, společnost si stěžuje, opozice obviňuje a je jen otázkou času, kdy někoho napadne chtít vydřít pro sebe peníze žalobou na stát, že vláda restrikce nenařídila.
A co my běžní občané? Jsme skutečně bez viny, jak se snažila servilně a populisticky podsouvat kupř. předsedkyně TOP 09 Pekarová-Adamová? Podle mě jsme my všichni ještě většími viníky než vláda a opozice.Principy ochrany před respiračními infekcemi jsou skutečně tak jednoduché, že i malé dítě pochopí, co ve svém vlastním zájmu nesmí dělat. Abychom se nechodili v březnu koupat do studeného rybníka, také nepotřebujeme zákaz. A kdybychom se tam hromadně začali cpát, budeme pak vinit vládu, že nám to měla zakázat a když to neudělala, je odpovědná za naše nachlazení? Vždyť je to směšné.
Čím inteligentnější národ, tím lépe má srovnaný žebříček hodnot, v němž život a zdraví stojí nutně na nejvyšších příčkách. Kdo to nechápe, pochopí tehdy, až sám onemocní. Je ostuda všech, kteří nadřadili nad epidemiologická hlediska vlastní sobecké zájmy, volnočasové aktivity či neuvědomělé kverulantství proti ochranným prostředkům, které se u nás stalo téměř národním sportem. Vybavuji si jednu fotografii demonstrantky s transparentem: „Nechci vakcínu, chci svobodu“! Takovíto obhájci „svobody“ opět prokázali že zjevně vůbec neví, co vlastně ta svoboda je.
Vážně nemocný člověk, který bez pomoci nemůže chodit, jíst a někdy ani dýchat, rozhodně svobodný není. Svobodnými nejsou ani lidé, kteří se posléze nedovolají zdravotní péče v nemocnicích, protože bude zahlcena pacienty s koronavirem. A svoboda v demokratické společnosti není ani to, že můžu svobodně nakazit koho chci. Jak jsme viděli v jarní části epidemie, stačí jeden sociopat, který si musí za každou cenu jet rekreačně zalyžovat do ohniska přenosné nemoci v severní Itálii (protože on je přece svobodný a nebude se omezovat), a následně kolem něj začnou churavět či dokonce umírat lidé, kteří měli to „štěstí“, že s takovým lyžařem přišli do kontaktu. Opravdu si takto někdo představuje svobodu?
K ekonomickým argumentům lze postačuje znovu připomenout, že cena lidského života je jedinou nevyčíslitelnou a nekonečnou hodnotou. Jakákoliv snaha určovat "cenu" lidského života je vrcholem nemravnosti a naprostého cynismu. A všechny podobně uvažující „ekonomy“ bych odkázal k úvaze, za jakou částku by se vzdali života vlastního, či někoho ze svých nejbližších, neboť pak snad pochopí absolutní hodnotovou nepřijatelnost takových úvah.
Ukázali jsme se bohužel spíš jako národ sprinterů než vytrvalců. Covid však nelze přemoci rychle, na chvíli se zavřít doma, sdílet na Facebooku svoji módní roušku a pak vše zapít na Karlově mostě s tím, že jsme koronavirus porazili. Na jaře jsme se dokázali disciplinovaně semknout a chovat solidárně, šili jsme roušky, chovali se zodpovědně, nakupovali seniorům. Epidemii jsme zvládli způsobem, který byl dáván ve světě za příklad jako excelentní. Proč jsme to pak tolik pokazili?
Nejdříve společenskou jednotu začali narušovat různí nenažranci z řad podnikatelů a jejich advokátů hrozící státu žalobami za to, že všechny včetně nich chránil před onemocněním. Do toho se pak přidali ultrapravicoví aktivisté s tvrzeními, že opatření jsou zbytečná, popírají „svobodu“ a jedná se o účelový státní despotismus, přičemž svůj nedostatek argumentů překrývali jim vlastním nadbytkem arogance. Pod kotel přiložil ve své minutě slávy i 34 letý správní soudce Výborný svojí ódou na formalismus, když zrušil opatření Ministerstva zdravotnictví s odůvodněním, že byla sice správná, ale měla je místo ministerstva přijmout vláda. Když se k tomu přidali různé konspirační teorie hlásající, že koronavirus vlastně neexistuje, a se stoupající venkovní teplotou byly roušky stále otravnějším společníkem, Češi většinově rádi podlehli.
Právě červnová hostina na Karlově mostě na oslavu „ukončení pandemie“ za účasti kupř. předsedkyně TOP 09 Adamové-Pekarové již symbolizovala vytrácení rozumu ze společnosti – ne nadarmo jsme se stali již tehdy ve světě terčem pobaveného úsměvu s titulky, že pandemie koronaviru skončila, neboť jí ukončili Češi. V létě pak namísto intenzivní přípravy na podzim jsme jako jediná země na světě naráz zrušili všechna ochranná opatření, nejspíš jako úlitbu sílícího odporu veřejnosti k jakémukoliv sebeomezování ve prospěch druhých či ve snaze usmířit si rozzlobené podnikatele.
Když pak exministr Vojtěch vyštval z ministerstva prof. Prymulu, a místo něj si vybral ke všemu svolného, nevyhraněného a věkově i schopnostmi sobě blízkému doc. Maďara, bylo jasné, k čemu směřujeme. Projekt „chytré karantény“ byl dalším jednoznačným signálem ústupu od dosavadních pozic. Každý, kdo se aspoň chvíli zamyslel nad principy jeho fungování, snadno odhalil, že je to jen formální prostředek k uchlácholení veřejnosti, který nikdy nebude potřebným způsobem fungovat a nemůže ani z části nahradit důsledná jarní opatření. Když se posléze z řídícího týmu dobrovolně poroučel i velmi liberální doc. Maďar, bylo zřejmé, že už nejdeme jen cestou špatnou, ale cestou do záhuby.
Kdo měl na tuto změnu postoje ve veřejném mínění nevětší vliv? Ten, kdo zároveň nese největší odpovědnost za současný stav epidemie, a sice samozvaní odpírači ochranných opatření z řad veřejného života. Rekrutovali se napříč veřejným spektrem z řad umělců, různých aktivistů i solitérních politiků, které všechny spojuje zpravidla (ultra)pravicové smýšlení (po vzoru „ať si každý dělá co chce“, jak nedávno v rámci svého vyjádření mj. pronesla i Ester Ledecká, která bohužel nezapře značný názorový vliv svého otce) a s tím nutně spojená bezohlednost k tomu, že jednání jednoho může mít fatální následky pro druhé.
Obdobně „progresivní“ myšlenky pronášela nedávno též kupř. zpěvačka Bára Basiková, na jaře nás svými moudry na téma „svoboda“ ohromoval z poslaneckých lavic kupř. Dominik Feri. Europoslanec Pospíšil svoji jarní rétoriku již neoprášil pravděpodobně proto, že před nedávnem sám zažil poměrně těžký průběh onemocnění koronavirem. Vrchol arogance, neschopnosti diskuse a přímé odborné konfrontace pak předvedl doc. Šmucler na Primě, kdy předem dohodnutý duel s prof. Flegrem raději opustil. Ještě mnohem větší prioritu peněz před zdravím lidí předvádí pochopitelně Klaus mladší, viz též již moje jarní příspěvky. Svého otce však tentokrát nezastínil.
Klaus starší je totiž jasným lídrem doktríny krystalizované bezohlednosti a jejího zneužívání k organizovanému odporu proti Babišovo vládě, přičemž právě Klausovo působení v politice od 90. let je pro tuto zemi jednou z mála ještě horších katastrof než současný stav epidemie koronaviru. Svými názory v době koronakrize v plné nahotě předvedl zrůdnost ultrapravicových postojů a totální rozvrat morálního myšlení, pokud nějakého byl vůbec kdy schopen.
Každý z výše uvedených skupin tak nese různou měrou svůj díl viny za nynější stav epidemie u nás. Za všechny zmarněné životy ať již v přímém důsledku covid či v důsledku přetížení zdravotnictví covidem vyvolaných, za všechny poruchy zdraví pacientů po vážném průběhu onemocnění, za všechny uštvané zdravotníky s nynější katastrofou denně bojující, a za smutek všech blízkých těchto poškozených. Zdaleka největší odpovědnost však dle mého názoru nesou především výše zmínění samozvaní odpírači protiepidemických opatření v čele s Klausem starším.
Kdo neselhal? Odborníci kupř. formátu prof. Flegra či prof. Hořejšího, kteří se nenechali unést většinovým přáním a opakovaně varovali před podzimem, přestože je nikdo neposlouchal. Dále zaměstnanci profesí nezbytných pro fungování státu, kteří prozatím stále dokážou zajistit, že nám teče voda a funguje elektrika. A především samozřejmě lékaři, zdravotní sestry a další personál nemocnic, kteří v podmínkách chronické podfinancovanosti a personální nedostatečnosti našich nemocnic znásobených nyní koronavirem ze všech sil bojují o zdraví a životy každého nemocného, k čemuž nasazují zdraví a životy vlastní. Na ty všechny můžeme být hrdí. Aspoň na někoho v této zemi.
