Vládní programy na podporu kultury existují, ale vyvolávají různé reakce. Přes již druhou, širší verzi programu Kultura covid i přes problematický kompenzační bonus pro umělecké či odborné technické profese v kultuře se pomoc všem postiženým pandemií nedostává. Přitom již nejde jen o to, zda budou moci jezdit upřednostňovaní komedianti dále na dovolenou k moři, ale o to, zda naše civilizace, naše kultura, pod kterou patří i naše chování, má šanci přežít. Ta kultura, která nám pomohla před staletími přežít třeba násilnou rekatolizaci, útlak Habsburků nebo i nacismus.
Podpora kultury není jen o tom, zda stát nasype těm, co jinak státem opovrhují, finance i na řadu ryze komerčních projektů, ale že i tanečnice, muzejník, knihovnice, houslista či zvukař budou dále tvořit, povzbuzovat své okolí a třeba se i zapojovat do různých forem pomoci druhým. Znám jich dost z obou stran pomyslné barikády… naříkající podnikatele v kultuře, kteří ze svého BMW natahují ruce, aby si vyplatili honoráře. I poctivé dělníky múzy včetně maminek s dětmi, co si přivydělávají doplňováním zboží a ještě jsou zapojeni do dobrovolnické práce…
Podpora kultury je ale i o tom, zda budeme i v čase krize studovat naše kořeny, zkoumat naší historii, rozvíjet naše kulturní dědictví včetně našeho jazyka. Třeba i tím, že šéfové národních institucí budou muset umět česky. Neboť pokud rezignujeme i na toto, nebudeme mít po lockdownu ani náladu prankovat... A to by bylo u národa Švejků skutečně na pováženou…
S úpadkem kultury padala k zemi i celá impéria. I budoucnost naší země záleží na stavu naší kultury. „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem,“ říkával kdysi Kennedy. To platí v dnešní době mnohonásobně.
