Okrájená oslava, s omezením počtu osob a bez odměny v podobě jídla (které je součástí slavnostních rituálů už od předkřesťanských dob), by totiž mohla být ještě důstojná vůči republice, ale už ne vůči oceněným. Byli by ochuzeni o slavnostní ceremoniál a nemohli by vzít s sebou své nejbližší, aby byli účastni jejich slavného okamžiku. A vyznamenání se přece neudělují kvůli svátku, ale kvůli těm, kteří se svými činy, výkony anebo celoživotními postoji a morálkou stali výjimečnými osobnostmi. Oni tam nestojí špalír proto, aby dodali lesku státnímu výročí. Je tomu přesně naopak - to svátek "věnčí jejich skráně" a přidává jim na cti.

Svátek můžeme konečně světit osaměle a důstojně. Třeba s knihou rozhovorů s T.G.M. od Karla Čapka. Vyznamenání je ale třeba předávat a sdílet v rámci shromáždění a pospolitosti. Je to připomínka, že za svůj samostatný stát vděčíme rovněž výjimečným lidem, kteří žili před sto lety, a ti, kteří dnes přejímají z rukou prezidenta vyznamenání, jsou jejich dědicové a pokračovatelé.

Proto je dobře, že byla slavnost nakonec zrušena a přesunuta na "lepší časy". Tím totiž říkáme, že tento stát má stále lidi, kterých si váží, a nepromrhá příležitost k jejich ocenění. A kteří jsou pokračovateli těch statečných, čestných a dělných lidí, kteří stáli na jeho začátku.