já chci upozornit na jednu věc, která tady nezazněla od předřečníků, byť se všichni vyjadřovali k nouzovému stavu, a to je rozdělení společnosti. Společnost je těžce rozdělená na dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna je tvrdě proti nouzovému stavu a žádá jeho okamžité zrušení, druhá část společnosti je naopak pro nouzový stav a jeho přitvrzení a postihy těch, ideálně zavřít ty, co prostě nenosí roušky.
Možná dostáváte také desítky mailů, telefonátů, dokonce i mí kamarádi nebo známí jsou rozpolceni v tomto a jedni volají: okamžitě to zrušte. Druzí mi volají: je třeba přitvrdit, protože to lidi nedodržují. Uvědomme si, v jaké společnosti fungujeme. A je to napříč politickým spektrem. Nemá to nic společného s politikou. Je to velký problém, do které ho se společnost dostala, a řešení tohoto problému bude hodně, hodně složité. To bychom si měli uvědomit, když voláme po různých alternativách a ideálních řešeních, a skoro všichni mí předřečníci tady znají recept a jmenovali recept, co by se mělo a), co by se mělo b), a jak oni si představují c), d). Tady z toho, přiznám se, poslouchat to a nezajímat se o tuto problematiku, bych byl docela nešťastný a u televizní obrazovky bych nevěděl, co sledovat dříve a ke komu se přidat.
Proto otevřu další otázky, které spíše souvisí s tím rozdělením společnosti. Všichni odborníci říkají, že se budeme muset naučit s virem žít. Asi s tím budeme muset souhlasit. Všichni odborníci ale také říkají, že by to mělo být do doby, než bude účinné očkování. Souhlasím. Co bude dělat společnost, když přijde návrh na očkování a bude očkovací látka? Nerozdělí se společnost zase na dvě nesmiřitelné skupiny? Já si myslím, že bohužel ano. Zažívali jsme to s očkováním už v minulosti a budeme to asi zažívat i dále. A tady bych také rád upozornil na tento velký problém, který je před námi a zatím ho odsouváme, protože látka není. Až bude, co se bude dít? Bude povinné, nepovinné? Jakou formou k tomu přistoupíme, když už jsou lidé rozděleni jenom nad možným plošným odběrem vzorků? To, co se děje na Slovensku, můžeme si říct, jak to bude vypadat u nás? Zamýšlí se nad tím někdo? Nezaznělo to zatím nikde z oficiálních úst.
Hovoří se o nouzovém stavu jako terminu technicusu. Já bych tady trošku brzdil v tom pojmenovávání, protože samozřejmě název tomu můžeme dát jakýkoliv, on to může být pandemický stav nebo nějaký jiný, ale tu nejde o název, možná ani o ten symbol. Tu jde o to, jaké zákony kde budou uplatněny. A dneska jsem zůstal zase jak opařený, když jsem si přečetl, kolik žádostí na odškodnění již přišlo na stát v době krizového stavu, co byl vyhlášen ze začátku, když nikdo nevěděl, co to vlastně je a co se na nás řítí v těch jarních obdobích, a to jsou miliardy, které požadují různí lidé, jednotlivci i firmy jako odškodnění na státu. Tak z jakých pohnutek oni jednají? Proč to dělají? Dokážeme to rozdělit anebo rozsoudit? Budou to dlouhé soudní spory a budou zase dělit společnost. A budou ti, kteří budou říkat, nic jim nedejte, a ti, kteří budou říkat, dejte jim. A to štěpení společnosti už zase nastane a bude velice složité.
Volá se po pomocné ruce. Z jedné strany ano, chceme pomoci, z druhé strany, že ta pomoc je odmítána. A můžeme tady teď každý říkat příklady - medik šel do nemocnice, tam ho odmítli, že nemají potřebu ho využívat, protože neví, jak ho zaměstnat například, neví, jak ho odměňovat, jak ho zařadit do pracovního cyklu, který mají. V jiné nemocnici: okamžitě přijďte, my vás vezmeme, třeba jenom jako brigádu a další. Ona drtivá většina těch opatření totiž je o lidech; o lidech, kteří řídí nemocnice, kteří řídí domovy důchodců, i o ředitelích škol. Pane ministře, s dovolením se budu obracet na vás, protože jste tady jediný a který by mi mohl odpovědět. Hovoříme - školy, děti, ale co takhle učitelé? To, co se děje momentálně v tom distančním způsobu výuky s učiteli, to je další obrovský problém, o kterém nehovoříme, a učitelé už dneska trpí syndromem vyhoření v takové míře, že jsem z toho byl až překvapen. A teď se bavíme, a já jsem zastáncem třeba, ať se co nejrychleji uvolní školy pro 1. a 2. třídu základních škol, ale ptám se, kdo tam učí? A neučí tam náhodou senioři-učitelé? Jak to tam vypadá? Může ředitel nařídit učitelce, mladé učitelce druhého stupně, ať jde učit ty děti v první třídě? Protože mám informaci a nebudu říkat odkud, abych nebyl nařčen za nějaké upozorňování, že to nejde. Čili ptám se, pane ministře, existuje metodický pokyn ministerstva, že ředitel školy může v rámci své pravomoci nařídit jakémukoliv učiteli ve své škole, aby mimo svou aprobaci třeba šel učit prvňáčky, protože klasická učitelka prvňáčků je ve věku těsně před 60 a má syndromy, které můžou být zdraví škodlivé a můžou být problematické?
To jsou otázky, které vyvolávají rozpory ve společnosti. A já se neustále snažím upozorňovat na to, že my nemůžeme být jako politici součástí těch rozporů, těch skupin a klást se na jednu stranu, nebo na druhou stranu a vyvolávat ty vášně. Bohužel to tady často zaznívá, protože zatím ta vláda je podle mnohých řečníků ta absolutně nejhorší a dělá to úplně všechno špatně. A kdybychom tam my byli, tak bychom to dělali úplně všechno nejlépe. Ale to přece také není pravda, a když si to řekneme, tak prostě problém momentální společnosti a pandemie je v tom, že je rozdělena. Nemá prostě empatii. My to nevnímáme, my jsme kategoričtí, my jsme příznivci, nebo odpůrci. Nehledáme shodu v těch skupinách. A to je obrovský problém, do kterého tu společnost ženeme. A proto bych přivítal, a je tady nový ministr 24 hodin, chudák se asi ještě ani pořádně nezastavil, dát mu tu šanci, dát mu tu příležitost, aby přinesl něco nového, protože je to člověk z praxe. První jeho výroky, které jsem zachytil, mi hovořily z duše a byl jsem rád, že přišel někdo, kdo začal trošku jiným stylem hovořit o tom, co nás čeká.
Tu šanci, kterou žádá vláda v rámci nouzového stavu, je maximální možná, kterou zákon umožňuje v rámci Parlamentu. Samozřejmě vláda ji ani nemusí využít a my ji ani nemusíme poskytnout. Já se tady jsem schopen shodnout s mnohými, kteří hovoří o tom, že 14 dnů je tak optimum a že Parlament je od toho tady, aby klidně co týden zasedal a hodnotil to, co se v té společnosti děje. Ale znovu se chci vrátit k tomu, že my máme problémy, které sami svou činností zaséváme do společnosti a rozdělujeme ji. A odpovědi, konkrétní odpovědi na ty problémy očekávají občané. Jinými slovy, ne hledejme rozpory, ale hledejme shodu v občanech, hledejme shodu ve společnosti a k tomu takhle přistupujme. My bychom měli být ti, co ukazují směr, kterým by společnost měla jít, a to rozdělení je tady obrovské. A pokud si to neuvědomujete, kolegyně a kolegové, tak vám opravdu přeji se do těch diskuzí lidí zapojit. Nejenom to sledovat, nejenom to číst, ale osobně se zapojit pod svým jménem. Zkuste si někdy do těch diskuzních skupin vstoupit, zkuste si, uvidíte sami, že to vůbec není jednoduché a není to o politice, je to o přirozenosti člověka a jeho názorech.
A to je obrovský problém. A jestli někde je dluh vlády, tak je to právě tady v této komunikaci, právě v té spolupráci mezi lidmi a poskytování informací. A nový ministr zdravotnictví ve svých prvních slovech toto slíbil, že napraví tady tuto věc, tak pevně věřím, že se mu to podaří a že to skončí. Protože jiné cesty není. Ale pokud to budeme neustále rozdělovat a neustále roztrhávat, tak se nedočkáme ničeho dobrého. A v této době by to bylo nejhorší, co by nás mohlo potkat.
Děkuji za pozornost.
