Pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, nejprve k tomu, co se tady událo. Poslanecká sněmovna je politické kolbiště. Každý z nás tady má nějakou politickou odpovědnost. Je jedno, jestli sedíte vpředu jako předseda poslaneckého klubu, prostřednictvím pana předsedajícího, nebo jestli sedíte vzadu a vystupuje jednou nebo dvakrát do roka. Máte každý politickou odpovědnost, zodpovídáte se voličům ve svém volebním kraji.
Není podle mého soudu možné a dobré zvát na politické kolbiště někoho, kdo tu zastupuje absentujícího ministra a tu politickou odpovědnost nemá. Já si mohu o vládě za ty tři roky, co jsem v Poslanecké sněmovně, myslet leccos. Že je nekompetentní, že ignoruje opozici. Ale teď mě to nutí myslet si, že je i zbabělá. Že sem povolá paní náměstkyni, za kterou se bude schovávat jako za máminu sukni.
Je to směšné a není to správné. Přítomnost v tomto sále je pečlivě upravena zákonem. Tak například může tu být ze zákona ex lege přítomen veřejný ochránce práv a bude mu uděleno slovo kdykoli. Může tu být přítomen i prezident republiky. A ty velmi specifické případy, kdy tu musí být přítomen někdo mimo náš kruh, jako např. když projednáváme zprávu o inflaci a je tu přítomen guvernér České národní banky, tak o tom hlasujeme. Skutečně ve vší úctě k paní náměstkyni, která mě ani neposlouchá, budeme hlasovat o tom, aby tady byl náměstek? Skutečně? Pokládáte to za rozumné? Mějte tu odvahu a počkejte, než tu bude přítomna paní ministryně.
Ten zákon vám trvalo připravit tři roky, nevypořádali jste zhola nic, ale budeme tu teď mít náměstkyni, úřednici, úřednici na politickém kolbišti bez politické odpovědnosti. Paní náměstkyně, komu se odpovídáte? Komu zodpovídáte? Nikomu. Prostě každý má jinou úlohu. My jsme politici. Vy nejste v politické funkci. To na úvod.
Já tu nebudu opakovat to, co jsme slyšeli již mnohokrát, tzn., například zprávu Světové banky, Doing Business, jak si vedeme zle, a vyjmenovávat nějaké exotické země. To, v jakém jsme stavu, a jak nedůstojně si vedeme ve statistikách povolovacích procesů, tak to všichni víme. Mnozí z vás, když jste třeba již starší a stavěli jste, byli jste stavebníky, tak jste se s tím sami potkali.
Ale zkusím ve třech krátkých okruzích zmínit to, jaký by po našem soudu měl nový stavební zákon být. Tak v prvé řadě by měl vycházet z nějaké konsenzuální, rozumné a systémové přípravy. A to je něco, co byste mohli namítat, dobře, říkal jsem, že jsem politik, tak přece hovoříš politicky. Ale i zástupci jiné složky státní moci, moci soudní, tak se k tomu vyjádřili velmi nevybíravě. Budu tu citovat z připomínek Nejvyššího správního soudu, které zaštiťuje pan předseda nejvyššího správního soudu doktor Mazanec z 23. prosince 2019.
Již ve vztahu k věcnému záměru nyní předkládaného návrhu nového stavebního zákona jsme konstatovali problematičnost způsobu jeho přípravy. Ministerstvo pro místní rozvoj tak opět jako svůj vlastní návrh předkládá návrh zpracovaný jednou ze zájmových skupin v oblasti stavebního práva. Co hůře, předkladatel zjevně neprovedl kritickou návrhu, ani nezajistil možnost oponentury ze strany dalších dotčených skupin či jejích zástupců. Formalizované meziresortní připomínkové řízení nemůže již s ohledem na okruh zodpovědných institucí a výrazné časové omezení tento deficit nahradit, a představuje tak jen zbytečnou administrativní zátěž připomínkových míst.
Pan ministr ve své úvodní řeči, a mohu si ho vážit za jeho pracovitost, ale zkrátka není tady paní ministryně pro místní rozvoj, a přeji jí brzké uzdravení. Počkalo by to, tato schůze. Tak vyjmenovával takový seznam, výčet toho, s kým vším se to projednalo. Jenže projednání neznamená, že ty lidi naženete do jedné jednačky, necháte je mluvit, a pak řeknete, hotovo, tak jsme si vás vyslechli a pokračujeme dál. To není vypořádávání věcí, to není hledání nějakého konsenzu, to není důstojná příprava rekodifikace stavebního práva. Takže sice může pan ministr to tady opakovat, můžeme to opakovat stále, může to být váš refrén, že jste to se všemi projednali, ale vy jste je jenom nechali mluvit a drželi jste si ruce u uší. To je jeden okruh.
Další okruh se týká toho, že jestli máme skutečně zreformovat stavební právo, tak nemůžeme problém, který se vytváří na jednom úseku toho procesu, přesunout do úseku jiného, a když budu mluvit konkrétně, máme-li tu nějaký problém na úseku územního řízení, není možné ten problém přesunout do územního plánování. To je druhá dílčí věc. A třetí ten nejširší okruh se týká kompromisu a dosahování kompromisu a hledání konsenzu. Protože stavební řízení je z hlediska zastoupených partikulárních zájmů v okruhu správních řízení řízení nejširší a nejkomplexnější. Střetávají se různé veřejné zájmy, soukromé zájmy. A je nutno je vyrovnávat a hledat nějakou jejich homeostázu. Když to vyrovnání není provedeno v rámci legislativy, když už přijímáme, nebo je předložen návrh zákona, kde ty zájmy nejsou vyrovnány, tak tím spíš budou ty zájmy nevyrovnány v rámci individuálních řízení, v rámci realizace a příprav a povolování jednotlivých stavebních záměrů.
Zaděláváte si na velký problém. Řeknu proč. Když tu schválíme tento zákon, tak na podzim příštího roku nás čekají volby. Schválíme zákon, u kterého neexistuje širší shoda a který schvaluje Poslanecká sněmovna, jejíž mandát pomalu končí. Co se stane, tak bude, že v rámci legisvakance dojde k dalším změnám, a ty změny, ke kterém bude další Poslanecká sněmovna a další vláda nucena z důvodu, že tato vláda nebyla schopna ty připomínky vypořádat a prostě je odložila ad acta, tak to přinese další nejistotu stavebníkům a všem dalším účastníkům toho řízení a všem dalším hráčům a stakeholderům v tom procesu. Tzn., naše politické stanovisko je, když vláda tak dlouho otálela, když zavírala oči před těmi připomínkami, tak aby to bylo dopracováno. Aby se ten zbylý čas do podzimu příštího roku využil k cizelování tohoto návrhu a byl sem předložen návrh, který nebude outsourcovaný, kde bude mít ruce na volantu Ministerstvo pro místní rozvoj a vláda a nenechá si to všechno udělat někým jiným, bez toho aniž by měla jasnou kontrolu nad procesem a nad výsledkem toho procesu. To je za nás zcela klíčové.
Ten konsenzus a kompromis mezi vyrovnáváním jednotlivým zájmů tak musí být i mezi samosprávou a státní správou. Návrh, jak je tady předložen, je faktickým popřením hlavy sedmé Ústavy a Ústavou garantovaného práva na samosprávu. A hovořil jsem o tom, že nás čeká nejistota, když ten zákon bude takto schválen, protože v legisvakanci se budou muset přijmout nějaké změny, a možná dokonce udělat i návrat zpátky, tak ten další důsledek bude i to, že nás beze sporu, když se schválí tento návrh, a nás všechny, protože to půjde za námi všemi, i za těmi, kteří s tím nesouhlasí, kteří ten návrh považují za nevyvážený, tak budou návrhy na zrušení toho zákona přirozeně od různých navrhovatelů, budou také návrhy na zrušení podzákonných právních předpisů bezesporu, a v důsledku toho mohou být i ústavní stížnosti, což je málo využívaná věc, ale zákon o Ústavním soudu hovoří zkrátka jasně. Místní samospráva má možnost podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. A to vytváří další nejistotu, a je zcela zjevné, že se to stane.
To nerespektování samosprávy je zjevné i například z neodolatelné ambice Ministerstva pro místní rozvoj popřít individualitu každého jednotlivého města, tzn., hovořím tu konkrétně o stavebních předpisech. V Praze jsou pražské stavební předpisy, vznikly, byl to zajímavý příběh, a vznikl dokument, který, myslím si, může, u kterého si můžeme říct, že to je dokument dobrý, uspokojivý, anebo aspoň reformovatelný k podobě, kterou každý pokládá za dobrou a za vlastní. Ale řekneme-li tu ne, chceme jeden dokument pro všechna města, tak jak tu sedíme, tak v každém tom městě se odehrával v minulosti jiný příběh. Každé město vznikalo jinak. V každém městě jsou jiné tradice. V každém městě je jiný duch toho místa. Někde je prostě zvykem, že jsou ty ulice široké, někde jsou zase předzahrádky. Někde byl stavební vývoj rychlý, dramatický. Prostě každé to místo má jiného ducha. A to nedokáže postihnout mysl ministerského úředníka. O tom ví nejlíp všechno ti lidé v tom místě. Ti zastupitelé. Neoklešťujme samosprávy, neoklešťujme zastupitelstva obcí. To je to nejhorší, co se může stát.
A jestli tu vláda plánuje jít na válečnou stezku a bojovat se samosprávami, tak budiž.
Je to rozhodnutí hloupé a tu bitvu vláda nevyhraje.
Závěrem si dovolím představit soubor několika podmíněných návrhů a poprosím, aby ho pan předsedající zaznamenal a v závěru o něm pak bylo hlasováno. Ten první návrh je: Ještě v obecné rozpravě po vystoupení všech přihlášených do rozpravy přerušit projednávání tohoto bodu do přítomnosti paní ministryně Dostálové tak, aby byl dán prostor pro zodpovězení všech dotazů a prezentování politického stanoviska odpovědného gesčního resortu. Pokud toto nebude prohlasováno, tak vrátit tento návrh vládě k dopracování. Pokud tento návrh neprojde, tak určit jako garanční výbor Poslanecké sněmovny výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj; pakliže k tomuto nedojde, tak určit tento výbor jako výbor další, v němž se bude projednávat; dále prodloužit lhůtu na 120 dnů, pokud to neprojde, tak na 100, pokud ani to ne, na 90 a na 80 případně. A dále přikázat tento návrh s ohledem - a pak to načtu i do dalšího návrhu - oba tyto tisky i ústavněprávnímu výboru. Nemůžeme se tvářit, že všechno si odehrají kolegové v hospodářském výboru a případně i v tom výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. My se na to v ústavněprávním výboru musíme podívat z jiného pohledu, z pohledu, řekněme, administrativistického víc, z pohledu správního řádu a navázanosti na další právní předpisy. Že na to není od vlády myšleno, mě nepřekvapuje, ale chceme, aby to bylo v ústavněprávním výboru projednáno.
Děkuji vám za pozornost.
