Děkuji za slovo. Já k tomuto zákonu stručně vystoupím, protože se týká i mé činnosti jako poslankyně v mém volebním obvodu, kdy se na mě lidé obrací s podněty k fungování stavebního zákona a stavebních úřadů, a také proto, že se dotýká mnoha oblastí našich životů. Jde o důležitý úřad. Je to ten druh veřejné správy, který se dotýká v průběhu života řady lidí, kteří jinak nemají se státní správou třeba ani moc co do činění, stát, si myslí, že nepotřebují, a pak překvapeně zjistí, když ho potřebují, že nefunguje. A z tohohle důvodu, když se nepovede dobře navrhnout nový stavební zákon, tak to dopadne na nás všechny. Pro každého z nás, kdo se pohybujeme ve veřejné sféře, přibude další díl nedůvěry v to, že tenhle stát umí spravovat obecní záležitosti a že má smysl tady platit daně. A to bych si nepřála, a proto zkusím přiblížit několik principů, o něž musí jít, a konkrétních věcí, s nimiž se na mě lidé obraceli, s kterými jsem interpelovala paní ministryni a které musí být zhmotněny v navrženém řešení.

Opravdu úvodem k té veřejné správě. Tam je řada známých principů, kterých se veřejná správa musí držet, aby byla vnímána jako férová. Jednak je to předvídatelnost. Ta rozhodnutí musí být jednotná v rámci celé země, přezkoumatelná. Vedle předvídatelnosti to má současně být veřejná správa vyvažující různé zájmy, zájmy jednotlivce, společnosti jako celku, zájmy obcí versus třeba celého státu, zájmy podnikatelů, zájmy lidí užívajících prostor jako veřejný prostor třeba apod.

Vedle předvídatelnosti a vyvažování zájmů je stejně tak důležitá rychlost. Rychlost ve veřejné správě znamená, jestli adresuje stát potřeby lidí v té životní situaci, ve které jsou. A pak samozřejmě vymahatelnost. Je k ničemu, když stavební úřad rozhodne např. o odstranění stavby a potom tohle rozhodnutí nevymáhá. Ano. Vznikl k tomu fond, já jsem na to interpelovala paní ministryni a řešila jsem to, ale zkrátka princip vymahatelnosti u stavebního zákona, u stavebního práva u nás byl velmi narušen v minulých letech. A tohle všechno, co se týká dobré veřejné správy, co tvoří pocit, životní zkušenost, že se nejen ve stavebním právu náš stát chová férově ke všem občanům, co nejstejněji, všichni asi víme, že to nikdy nebude úplně stejně, ale opravdu co nejrovněji, tak tyto všechny principy mají být ztělesněny v navržení nového stavebního zákona.

Myslím, že je zřejmé, co vše je narušeno. Vyvažování zájmů je těžko možné u normy, která je psána pouze jedním zájmovým subjektem. Předvídatelnost může být těžko zaručena, když není kladen důraz na metodické vedení úředníků, když jenom ve veřejném prostoru se šíří stížnosti na to, že pracují nekvalitně. A co se týče vymahatelnosti, tak tomu také chybí jasné podklady, jak se zlepšila či nezlepšila. Jediné, co víme s jistotou, je, že dneska u nás je to stavební řízení pomalé, nemají s ním lidé dobré zkušenosti a proto asi se tato vláda rozhodla k takovému píárovému kroku nazvanému My to vyřešíme. My do voleb prosadíme klidně na sílu nový stavební zákon. Jenže, co hrozí? Že se veškerá pozornost odborné komunity lidí, kteří tomu rozumějí a záleží jim na tom, vyplýtvá na zamezení nějakým největším excesům, těm největším nevyváženostem v těch veřejných zájmech, soukromých, a že se vyplýtvá tahle příležitost zásadním způsobem upravit oblast dotýkající se v průběhu života statisíců a statisíců lidí. Že se vyplýtvá příležitost obnovit důvěru v to, že je náš stát spravovaný dobře, smysluplně a že má smysl pro stát pracovat.

A tím se dostávám k prvnímu okruhu, který chci zdůraznit. Velká řada stížností paní ministryně, když jsem se tady ptala na konkrétní problémy jak stavebních úřadů, tak přezkumných řízení u ní na ministerstvu apod., se dotýkala nedostatku pracovníků. Nezájmu lidí o to, aby pracovali pro státní správu, na stavebních úřadech, na krajských úřadech, na ministerstvu. A já se ptám, jak tuto klíčovou oblast paní ministryně chce adresovat tím, že dále rozkolísá důvěru lidí v to, že pro tento stát má smysl jako architekt nebo jako jiný odborník v tomto oboru pracovat.

Vedle tohoto aspektu, že potřebujeme skvělé lidi, kteří by pracovali pro stavební úřady, pro stavební odbory také měst a obcí a pro ministerstvo, vedle tohoto aspektu potřebujeme druhou věc. A to je zohlednění multidisciplinárnosti těch všech přesahů, které stavební úřady mají. Do nějaké míry to ukazují veřejné výroční zprávy ombudsmana, Úřadu veřejného ochránce práv. Ten řeší vlastně realitu toho, jak vypadá mnou zmíněné vymáhání rozhodnutí stavebních úřadů. Jak vypadá reálně třeba vyřizování žádostí o odškodnění podaných na ministerstvo. Velice často se setkávám s tím, že se lidé setkají s mlčením úřadu, když podle správního řádu má být odpovězeno alespoň tak: Nemáme kapacitu vaši žádost o přezkum řešit. Lhůta dvou měsíců nebývá ministerstvem bohužel dodržována.

Co se týče toho souhrnu, který vyplývá nejenom z těch mých zkušeností z poslanecké kanceláře, ale i z toho, jak funguje veřejný ochránce práv, tak je zřejmé, že to je opravdu obrovské téma. Třeba v roce 2017, ke kterému to je ve výroční zprávě podrobně popsáno, se na ombudsmana obrátilo 324 lidí s problémy s územním či stavebním řízením nebo s užíváním stavby a 145 lidí s problémy týkajícími se odstraňování stavby nebo dodatečného povolání stavby.

Pak jsou tam různé konkrétní, abyste si to uměli představit, případy typu: Když si soused udělá z rodinného domu penzion. To je jeden příklad věci, co lidé musejí řešit a potřebují k tomu stavební úřad. Kvalitně fungující stavební úřad napojený na celkové pojetí kvalitního života v obci a v naší společnosti. Nebo další příklad takového problému adresovaná ombudsmanem byla: Obec je vlastníkem objektu a její stavební úřad má řešit porušování stavebního zákona. Ale pro tu obec může být nevýhodné, aby ten stavební úřad postupoval přísně, protože obec je vlastníkem objektu. To je příklad konkrétních věcí. Dám ještě jednu otázku, která se velmi týká toho zmíněného vyvažování zájmů. A to je otázka, zda účastník stavebního řízení může nahlížet do projektové dokumentace. Ombudsman zjistil, že různé krajské úřady a jejich stavební odbory mají rozdílné názory. Že není vyvažováno, jaké jsou ty zájmy podle charakteru stavby, podle okolností. Samozřejmě jsou tam třeba zájmy vlastníka stavby na zachování soukromí, účastníka řízení na spravedlivý proces. Já na těchto věcech chci ukázat tenhle druhý bod, že stavební úřad není jenom nějaký technokratický úřad, který může pouze posuzovat technické aspekty staveb, ale někdy se prostě dostává do mnohem širších souvislostí.

Dám k tomu ještě příklad ze svého oboru, sociálního. Stavební úřady totiž řeší třeba i to, jestli lidé mohou do nějaké chaty, do nějakého objektu, který není určitý k trvalému bydlení, dostat doplatek na bydlení. Řeší, zda je to tzv. důstojné bydlení a je to tam možné přiznat. Zase ukazuji, jaká je šíře toho záběru. A tady právě je vidět, že je veliký prostor pro zlepšení metodického vedení pracovníků na prvních stupních a že má ministerstvo velkou šanci nejenom přilákat skvělé lidi, ale také si je vychovat a udržet. A mě by zajímalo, jak na tom pracuje. Kolik energie dává do trpělivého, pracného, ale ve výsledku velmi efektivního metodického vedení pracovníků stavebních úřadů. A kolik nyní dává do řešení těch největších excesů v novém navrženém podle mne zájmově velmi nevyváženém stavebním zákoně.

Když to shrnu, co chci, je, aby takto důležitá norma s takovouto šíří záběru, s tak velikým dopadem na fungování naší země a s tak velikým dopadem na vnímání státu, státu jako toho, kdo poskytuje servis, servis rychlý, vymahatelný, vyvážený, vyvažující různé zájmy ve společnosti a ve finále férový - tak takovýto zákon by se měl opírat o kvalitní podklad. A to tady zaznělo mnohokrát, já to nebudu opakovat. Ale jsme-li v situaci, že není zájem o práci na stavebních úřadech, není atraktivní pro ty nejlepší lidi v oboru, aby pracovali pro stát, když nemáme dotaženou digitalizaci, je k tomu schválený legislativní podklad, ale je obrovská potřeba dotáhnout tenhle proces, aby opravdu všechna dokumentace mohla být elektronicky, aby jednotlivé dotčené orgány přistupovaly elektronicky a snadno, klidně ve stejný čas, když dávají svá vyjádření k určité konkrétní dokumentaci. Při vědomí toho, že tohle jsou ty reálné potíže, kterým čelí Ministerstvo pro místní rozvoj a které by mělo adresovat a mít alespoň rámcový přehled, jak je postupně zlepší, tak mně přijde velmi nešťastné, že veškerá energie půjde do přetahování o ten či onen paragraf stavebního zákona.

Já bych si přála, abychom žili v zemi, která do svých služeb, do státních služeb přitáhne skvělé lidi, v zemi, která bude mít předvídatelně vytvářené normy; normy založené na věcných podkladech, na datech, faktech a odůvodněních toho, proč byl ten či onen zájem upřednostněn, a věřím, že v takovém prostředí by se potom mnohem lépe dařilo i podporovat co nejkvalitnější práci řadových referentů, lidí pracujících na prvních stupních toho systému, což by ve finále ušetřilo obrovské peníze potom výše při odvoláních, při žádostech o přezkum na krajských úřadech a na ministerstvu. Ušetřilo by to také spoustu času a ve finále i peněz občanům, stavebníkům, všem, kteří v rámci stavebního řízení něco od státu potřebují. Ta kvalitní práce lidí, její podpora, soustředění se na to jednotné metodické vedení je něco, o čem se, myslím si, velice málo mluví a přitom to je aplikovatelné na všechny oblasti státní správy a je v tom u nás obrovský deficit. Skvělí lidé existují, ale nejsou systematicky podporováni, jejich zkušenosti nejsou systematicky vytěžovány a replikovány.

A takový stát s férovým, vymahatelným a stavebním právem, které zohledňuje ty rozmanité zájmy, by pak ty skvělé lidi nejenom přitáhl, ale i udržel, nové vychoval a my bychom v horizontu let byli svědky toho, že stavební řízení by nebylo bráno jako největší utrpení, které musí občan absolvovat, když něco potřebuje, ale jako běžná součást života, která funguje předvídatelně, dostatečně rychle a jenom ve výjimečných případech je nutné využívat ty instituty odvolání či přezkumu a jen ve výjimečných případech je nutné řešit jednotlivé aspekty stavebního práva na plénu Poslanecké sněmovny. To bych si přála, abychom dokázali v průběhu příštích několika let se dostat k takové normě, která už pak nebude potřebovat neustálé úpravy, nebude podkopávat důvěru v to, že tenhle stát umí něco udělat pořádně, a já věřím, že umí, která místo toho například dnešním absolventům nejenom architektury, ale i dalších souvisejících oborů, nabídne perspektivu, místo, které si je vychová a ve kterém budou chtít klidně i s chutí strávit velkou část profesního života. Děkuji za pozornost.