1) Žáci a studenti měli být již týden ve školách. Jediné, co tomu mohlo zabránit, měl být výbuch atomové bomby. Tak pravil tehdejší ministr zdravotnictví R. Prymula a současný ministr školství R. Plaga.

2) Naše školy jsou však prázdné. Ani přibližně nevíme, podle jakých kritérií se otevřou. Distanční výuka nemůže nahradit prezenční. Nemá smysl opakovat problémy prvňáčků, deváťáků, maturantů, všech ostatních ročníků, pedagogů, rodičů.

3) Optimisté doufají, že se k jakž takž normálnímu vyučování vrátíme v prosinci, mnozí opatrně zmiňují leden, řada expertů odkazuje na jaro. Budu-li se držet průměru v odhadech, znamená to, že žáci a studenti budou doma téměř půl školního roku. To se na jejich znalostech nutně a negativně a natrvalo projeví. Pokud se nic nestane, bude se o nich jednou mluvit jako o odepsané generaci.

4) Proto se už musíme ptát jinak: jaké systémové řešení má v hlavě nebo v šuplíku ministr školství? Žádné dobré již neexistuje. Chybí odvaha říci to naplno, ale rýsují se pouze vysoce nepopulární možnosti:
- opakování ročníku pro základní a střední školy
- zavedení vyučování i v sobotu až bude prezenční výuka obnovena
- zrušení nebo zkrácení všech prázdnin
- omezení rozsahu učiva
- nějaká kombinace uvedených možností

Uvažuje o nich vláda? Jak je má rozpracované? Co a kdy rozhodne o jejich spuštění? Nebo promýšlí jiný plán? Jaký?

5) Je možné nedělat nic a připsat oblast školství na seznam těch, které vláda poškodila jako výbuch atomové bomby: mám na mysli například katastrofální situaci v zařízeních pro seniory, rozvrácené veřejné finance, mizernou pomoc kultuře, zánik tisíců drobných živnostníků. Ani zdaleka to není úplný výčet.

6) Vedle poškozených jsou ti, kteří profitují. Vláda ukázala své priority: miliardové dotace do premiérova byznysu, zastírací manévry kolem otrávené Bečvy, nesmyslné miliardy na výstavbu prezidentova vodního kanálu. Ani zdaleka to není úplný výčet.