Abychom však mohli za nynějších podmínek hledat ideové spojence, nemůžeme se pořád formalisticky, nostalgicky či naivně upínat k těm zemím, které se dávno vydaly jinou cestou než (moderního) socialismu. V nich totiž spojence nalézt nemůžeme, a spojenectví v podobě důvodu "nemáme rádi EU" je nejen nedostatečné, ale z ideologického hlediska i naprosto nesmyslné.

Největší chybou (a nejen z pozice levicové politiky) je především přehnaný důraz na spolupráci Visegrádské čtyřky. Zde opravdu těžko hledat oporu socialistické politiky. A myslet si, že tato skupina může v EU vytvářet účinnou protiváhu kupř. mocenskému bloku Francie a Německa, je velmi naivní. Navíc se nedomnívám, že by mělo být naší ambicí hrát 2. evropskou ligu z hlediska kvality života, lidských práv a vyspělosti demokracie, přičemž Polsko a Maďarsko (tj. polovina členů V 4) jsou státy, které jsou v těchto parametrech na samotném chvostu EU. 

Nic na tom nemění skutečnost, že byly spolu s námi součástí socialistického bloku, musíme pracovat v přítomnosti a budoucnosti. Oba státy se dlouhodobě profilují jako ultrapravicové konzervativní a velmi nacionalistické režimy, které nemají a nechtějí mít se socialismem společného vůbec nic. Kaczynského PiS zemi systematicky decimuje už téměř 15 let v duchu bezohledného, arogantního a bezpřívlastkového kapitalismu. Na příkladu Polska můžeme vidět, jak by se žilo nám, kdyby zde získala rozhodující většinu Klausovo Trikolóra s podobně ultrakonzervativním viděním světa, příp. podporovaná SPD. To se bez obalu ukázalo kupř. i při nynější epidemii koronaviru, kde jsou vidět důsledky dlouhodobé chronické podfinancovanosti polského zdravotnictví coby klíčové součásti veřejného sektoru, což je nutný důsledek nízké úrovně přímých daní a velmi omezeného přerozdělování. Polským nemocnicím nechybí jen personál a přístroje, ale dokonce i rozvody kyslíku, a lékaři v zoufalých podmínkách mnohdy nemohou pomoci ani pacientům, kteří by se s nemocí jinak mohli bez následků vypořádat.

Arogance polského režimu je zřejmá i v tom, že vláda raději nechá umírat lidi, než aby přijala pomoc Německa. Takový postoj je ostře kontrastní s quasi-katolickou orientací Polska a ukazuje v celé nahotě ohromné pokrytectví polského "křesťanského" nátěru, když základní imperativ skutečného křesťanství je pomoc druhým a ochrana slabších. Není divu, že názorově neobvykle progresivního a křesťansky autentického papeže Františka v Polsku mnozí církevní funkcionáři téměř nenávidí. Formalismus, nacionalismus, krajní konzervativní individualismus a co nejmenší omezování mocných je v pro PiS dlouhodobou doktrínou. Od Dudy nepřekvapí ani servilní podpora Trumpa, přičemž Polsko je navíc velmi skeptické k budování evropského systému vojenské obrany, a je neochvějně spjato se systémem NATO.  Od ještě horšího orbánovského Maďarska se kaczynského Polsko liší jen méně intenzivní (či možná méně zjevnou) silovou stránkou prosazování politických zájmů vládnoucí strany.

Slovensko je poněkud jiná kapitola. Slováci jsou naši bratři. V mém srdci nadále existuje jen společné Československo, a to nejen proto, že účelové rozbití společného státu pod taktovkou dvou egomaniaků Klause a Mečiara bylo provedeno v rozporu s tehdejší ústavností. Na Slovensku dominantně neřádí pravicový nacionalismus či dokonce orbánovská polodiktatura. Marian Kotleba půjde nejspíš do vězení a oproti Polsku nebo Maďarsku je Slovensko velmi demokratickým státem. Nicméně vzorem transparentní demokracie ani současné Slovenskou nepochybně není. To dokazuje mj. skutečnost, že se prozatím nedokázalo vypořádat s prorůstáním mafiánského prostředí do nejvyšších politických pater, jak vyplývá z dosavadního vývoje soudního projednávání vraždy novináře Jána Kuciaka.

Obdobně slepý jako preference V 4 je v našich levicových kruzích nadále silný příklon k Rusku. Je nutné si uvědomit, že Rusko není SSSR. V Rusku vládne tvrdý kapitalismus, mnohem horší než v tradičních státech EU, se socialismem nemá tato země vůbec nic společného a dokud bude trvat éra současného prezidenta Putina, mít ani nebude. Lidská práva existují v mnoha ohledech spíš formálně, systém je velmi autoritativní a silový, životní úroveň pod průměrem EU, mnohde výrazně. Toto těžko mohou být cílové hodnoty pro naši zemi.

Vzhlížet nadále k Rusku jako k pokračovateli SSSR je proto naprosto liché a hloupé. Musíme reagovat na reálný stav, a nikoliv se cyklit v sentimentech, které dávno neplatí. Nesmíme minulost překreslovat optikou přítomnosti, ale ani si zakrývat oči před současnou realitou nostalgickými vzpomínkami. Odstranit sochu Koněva a tím pošlapat neoddiskutovatelnou klíčovou zásluhu Rudé armády v boji proti Hitlerovi byl neomluvitelný primitivismus a morální hanebnost. Hloupost je však i hledat v nynějším Rusku politického spojence, když ruský kapitalismus je mnohem horší než ten evropský. Dnešní Rusko je prostě Putin, symbolicky vyjádřený třeba zamračenými motorkáři Nočními vlky. Ještě absurdnější by pak byly sympatie k Lukašenkovo režimu v Bělorusku. Ten je podobně jako v Rusku rigidně pravicový, ale navíc ještě mnohem víc diktátorský a brutální. Osobně bych nechtěl v Bělorusku strávit ani jedno odpoledne, natož tam snad žít.

Co Čína? Ta je přece „komunistická“. Formálně možná ano, ale pro mě jsou klíčovými postuláty komunismu mj. snaha o vytváření spravedlivé společnosti s vysokou úrovní společenských vztahů, fundamentální postavení principu suverenity lidu, široký katalog lidských práv s velmi silnou pozicí práv sociálních, společenské morálky a solidarity. Naplňování těchto cílů v Číně příliš nevidím. Čína je autoritativní zemí s hybridním ekonomickým systémem, kde některé prvky socialistické jsou, za jiné by se však nestyděly ani silně kapitalistické režimy, přičemž přítomny jsou mj. ohromné rozdíly v životní úrovni různých vrstev obyvatel. Čínská společenská kultura je od té naší odlišná asi jako naše písmo od čínských znaků. A pokud jde o zboží, vítězí Čína především kvantitou a nízkou cenou produkce než její kvalitou.  Kdybych si mohl vybrat, určitě bych raději žil v "kapitalistickém" Německu než v "komunistické" Číně, protože kvalita a kultura života i úroveň lidských práv je v Německu jednoduše vyšší. Mám prostě o socialismu poněkud jiné představy, než jak se projevuje v Číně.

Když tedy uvažujeme dřívější spojence, tak Čína není socialismus a Rusko se ani netváří, že by jím chtělo být. KLDR je ryze autokratickým státem, Venezuela či Kuba nedokázaly nalézt pokračovatele po Fidelu Castrovi a Hugo Chavezovi, Polsko a Maďarsko mají jeden z nejrigidnějších kapitalistických režimů současné Evropy, přičemž všechny neevropské země z výše zmíněných jsou od nás kulturně značně odlišné. Univerzálního spojence tak v žádném z těchto států určitě nenalezneme a některé by pro nás měly dokonce sloužit spíše jako odstrašující příklad.

Kde tedy hledat spojence k prosazování levicové politiky? I když můj názor v naší straně určitě nebude většinový, jsem přesvědčen, že i přes kapitalistický základ je socialistickým ideám v mnohém nejbližší současná EU, resp. její tradiční státy. Není divu, že je Klaus a jemu podobní tolik nenávidí. Obrovským nebezpečím sociální vyspělosti v těchto státech je však jejich plíživá islamizace, která při současném vývoji posléze zcela rozvrátí a potlačí klíčové evropské hodnoty humanismu, solidarity a lidských práv v čele s právem na život, rovností a lidskou důstojností. O neslučitelnosti politického islámu s evropskou demokracií se v přímém přenosu přesvědčujeme čím dál častěji. Některé státy se konečně snaží zatáhnout za záchrannou brzdu (Macron ve Francii vyhlašuje islámskému terorismu válku, Kurzovo vláda v Rakousku chce politický islám postavit mimo zákon atd), což je sice pozdě, ale lepší než nikdy, asi jako s naším lockdownem.

Pokud však ohrožená část EU dokáže nebezpečí bujícího islámského terorismu ještě ubrzdit a nekompromisně trvat na tom, že právní řád platí pro všechny obyvatele jejich území stejně, bude nadále patřit mezi teritoria s jednu z nejvyšších životních úrovní na světě. Bude zapotřebí reforem Schengenu, migrační politiky i řady dalších pravidel, ale pořád je to řešitelné. Základ tradičních států EU je totiž nerozlučně spjat s humanismem a solidaritou, a pokud budou schopny tyto hodnoty ubránit před (nejen) islámskými snahami o jejich rozvrácení, budou perspektivou socialistického vidění světa nadále velmi dobrým místem pro život obyčejných lidí, i když nejsou založeny na otevřeném socialismu.

Musíme však hledat mezi členskými státy spojence k dalšímu posilování socialistických prvků EU na úkor těch kapitalistických. Socialistickou vizí budoucí EU je budovat sjednocenou Evropu rovnoprávných členských států i jejich občanů, prosadit jednotnou evropskou minimální mzdu i životní minimum, zamezit prostřednictvím evropského práva nejhorším zvěrstvům kapitalismu v naší zemi (např. nynější soukromé exekuce), bojovat proti únikům peněz z EU do daňových rájů, nepřipustit islamizaci Evropy vytlačující evropské hodnoty a civilizaci, trvale vyrovnávat životní úroveň ve všech členských státech na základě principů solidarity a přerozdělování, nekompromisně chránit vnější hranice EU před nelegální migrací či prosazovat demokracii místo vlády kapitálu. Stejně tak je nepřijatelné, aby byly v intencích antidiskriminační politiky ostatním vnucovány nekvalitní výrobky z jiných členských států (viz např. dříve kauza shnilého polského masa) a současně byla tolerována politika dvojí kvality potravin, skrývaná za různé překroucené výjimky.

Asi nejvíc mojí představě o společenské i kulturní vyspělosti odpovídají skandinávské země, ideální by bylo o něco socialističtější Švédsko. Hledání pozitivních vzorů pro náš stát však pochopitelně netřeba omezovat hranicemi EU. Takovým Norům či Švýcarům můžeme životní úroveň a celkovou vyspělost jejich společnosti včetně průměrné délky dožití jen závidět, přičemž k tomu tyto státy nepotřebují být členy EU. Strategickým cílem by pro nás mělo být inspirovat se tím nejlepším, co kolem sebe vidíme, a snažit se hledat ad hoc spojence v jednotlivých oblastech konvenujících s našimi politickými cíli. V případě migrační politiky to může být třeba Rakousko, Švýcarsko je pak inspirací v rozsahu přímé demokracie a ohromné životní úrovně, Skandinávie symbolizuje lidská práva a celkovou vyspělost společnosti, Německo hospodářská výkonnost, solidarita a občanská disciplína atd.

Jakkoliv tedy jmenované zdroje inspirace nejsou socialistické, jejich sociokapitalismus spolu s vysokou úrovní života společnosti, hospodářskou vyspělostí a rozsahem lidských práv z nich činí země, kde mají velmi důstojnou kvalitu života i nízkopříjmové skupiny obyvatel a především skandinávská společnost má natolik vyspělý imperativ humanismu, že vnímá jako svoji mravní ctnost se o všechny slabé postarat. Je třeba si otevřeně říct i to, že lepší kvalitu života má nepochybně chudý Nor, Švýcar či Němec než chudý Číňan. I to by pro nás mělo být vodítkem, kde inspiraci hledat a kde nikoliv. A současně to potvrzuje poznání, že formalismus není dobrým rádcem opravdu nikdy v ničem, a ani socialistický režim není nikde definován svým názvem, nýbrž svým obsahem.