Loni jsem sem dal pár vzpomínek na listopad 1989. Napsal jsem to spíš jako reakci na "revoluční dny", které na FB popisovali ti, kterým tenkrát bylo 10-12 let a vyprávěli o té revoluci velmi zasvěceně a sugestivně... Letos mě ke zveřejnění a připomenutí vyzvalo pár mých "fanoušků", tak snad to opakování nebude vadit...
KAPITOLA 1. – Den „D“
Když tak sleduju kolem, kdo všechno, včetně těch, co ani nebyli na světě, nebo jim bylo 10 let, vzpomíná na 17. listopad, zkusím to i já…
Letí to. Už je to 30 let, co jsem se úplnou náhodou ocitl v pátek večer poblíž Národní třídy. Jako VŠ student nějaké pražské školy, bych pravděpodobně byl i na Albertově a absolvoval to celé, ale já studoval v Plzni. Pohledem dnešních studentů se ta předchozí věta může zdát jako výmluva, ale my tenkrát prostě neměli mobily, neexistoval internet, Facebook, WhatsApp…atd. Co se dělo v Praze, bylo v Plzni tabu, stejně jako v Hradci, nebo Olomouci. Jednak vlivem absence zmíněných technologií, ale hlavně na tom měl zájem tehdejší režim…
No, takže jsme s bráchou šli po Václaváku. Asi z nějakého koncertu, to už si asi nevzpomenu. Byla tma a nás zaujal zmatek v jedné z přilehlých ulic. Samozřejmě jsme tam hned vyrazili. Demonstrace byla v tu chvíli už rozehnaná, což jsme samozřejmě nevěděli, nevěděli jsme ani, že nějaká byla. Lidi byli zmatení, pobíhali, křičeli. Začínalo nám být jasné, že se „NĚCO DĚJE“ a přidali jsme se k takové menší skupince, která právě chvátata kolem nás. Z jejich řeči jsme pochopili, co se zhruba stalo a že už je vlastně po všem, ale policajti nahánějí a zatýkají lidi, kteří se ještě zdržují v té oblasti. Což jsme v tu chvíli byli i my.
Celkem dobrej adrenalin, myslel jsem si až do té chvíle, kdy se z jedné z bočních ulic vyrojili borci s pendrekama (štíty už myslím neměli, asi jim vadily v běhu) a vrhli se naším směrem. Nastal úprk jako o život, jenže na druhém, vzdálenějším konci se vyrojila další pendreková parta… Zkoušeli jsme různá podloubí, uličky, vchody do domů, ale furt nic! Postupně se naše skupinka roztrhala a my tam byli ještě možná s 2-3 dalšími a nevěděli, co bude…
V tom se naproti otevřel jeden vchod a z něj na nás mávali nějací lidé. Záchrana! Blesklo mi hlavou a rozběhli jsme se tam. Sotva za námi zamkli, ozvaly se rány a já čekal snad už jen „Gestapo, otevřete!“. Ale ti lidé byli úplně v klidu, tak to jsem čuměl… Postupně jsem se rozkoukával ve tmě a zjistil, že tam je daleko víc lidí, možná 10 – 15 dalších. Rány pendrekem utichly, majitelé „vchodu“ chvilku počkali, pak zase dveře otevřeli a začali mávat na další, kteří stejně jako my, nevěděli, kam se vrtnout… Takhle se to opakovalo ještě asi hodinu. Byli to úžasný a odvážný lidi, ti naši „dveřníci“, ještě teď smekám před tím, do jakého rizika šli.
Teď by to asi chtělo nějakou pasáž, kde by bylo, jak jsme se společně odebrali do disidentského bytu ve druhém podlaží a do rána debatovali o svobodě, já tam potkal dívku svého srdce s ideály rovnosti a bratrství a ruku v ruce jsme šli vstříc revolučním událostem dnů příštích… Ale nic takovýho. Po další zhruba hodině jsme sebrali odvahu, poděkovali zachráncům a začali se trousit na metro. V hlavě jsem měl zmatek, ale říkal jsem si, že teď už to možná praskne. To samý jsem doma říkal i rodičům, ale ti se jen pousmáli a řekli, že to už si mysleli kolikrát a nikdy to neprasklo…
Druhý den už ale začaly zvonit pevné telefonní linky (nic jinýho fakt nebylo, na druhou stranu je ale měl doma každý) a lidi (včetně naší rodiny) si začali volat a říkali: „Slyšel jsi to…? Teta říkala… Známej tam byl…“
Prostě bylo „odšpuntováno“!
