Z mého pohledu dospívajícího člověka jsem oceňovala na předrevolučním režimu podporu sportu, zdravého stravování, nepřímo podporu porodnosti - co rodina to obvykle dvě děti a novomanželská půjčka, za kterou se dal koupit slušný nábytek, který vydržel doteď. To nábytek, co jsme kupovali do mé nynější rodiny, z velké části po 12 letech dosloužil. To jen pro porovnání.  Jako sportovní třída jsme nafasovali na čtyři roky školní docházky dva páry sportovních bot a jednu teplákovou soupravu. Ošklivější jste neviděli, ale funkčnost skvělá. Jen by si někdo nesměl vybrat oboje boty o dvě čísla větší - špatný odhad, kdy se zastaví růst nohy (dávaly se oboje boty současně). A bohužel ty boty nešly jen tak prošlapat, držely festovně, takže tři roky jsem běhala v botách o dvě čísla větších. Pozitivní bylo, že když mi pak naši koupili nové boty, strašně se mi zlepšily osobní rekordy. Podobně byla zdarma sportovní soustředění. Samozřejmě, kdo nesportoval, takové výhody neměl, ale ta možnost tu byla, stačilo ve správný čas udělat sportovní testy.

Po revoluci to jednu dobu bylo pro někoho skvělé, pro někoho méně. Z mého okolí se všichni vrhli na podnikání. Jednomu se dařilo, druhého každý podvedl, třetí s přiměřenými úspěchy. Úspory jsme neměli skoro žádné, a po revoluci se o ně ani nesnažili, protože by všechno schlamstla silná inflace. Takže co člověk vydělal, musel hned za to něco koupit, aby o hodnotu těch peněz nepřišel.

Na škole to pro nás byla velká změna, protože sametová revoluce proběhla v půlce osmého ročníku. Takže nás od září ještě učili ruštinu a v polovině roku šup, angličtinu. Ty samé kantorky, nikdo se nikoho neptal. Na střední škole pokračovala neskutečná svoboda, jakou si dnes ani neumíme představit. Dovolili nám namalovat si lavice, jak jsme chtěli, jen nám přinesli barvy. Takže to bylo velmi pestré. A dokonce nám časem dovolili i pomalovat stěny, tedy papíry přiložené na stěnách. Vzhledem k tomu, jaký vkus měli spolužáci, kteří se toho ujali, nevím, jestli to učitele úplně těšilo.

Přeci jen byl člověk ještě velmi mladý, ale nedá se říct, že zcela neinformovaný. Jen musím říct, že až na politická omezení, která byla jsem se neměla tak špatně. Rodiče vydělávali přiměřeně, jako inženýři si mohli v novém režimu polepšit a získat více svobody, možnost cestování. Cestování jinam než po zemích RVHP bylo jen pro kované straníky s občasnými výjimkami, a i po zemích RVHP to moc nešlo, komplikovaně. Za dobré chování v létě do Bulharska nebo Chorvatska, s sebou jen malé množství místní měny, žádné rozhazování.

Z mého pohledu dospívajícího člověka jsem oceňovala na předrevolučním režimu podporu sportu, zdravého stravování, nepřímo podporu porodnosti - co rodina to obvykle dvě děti a novomanželská půjčka, za kterou se dal koupit slušný nábytek, který vydržel doteď. To nábytek, co jsme kupovali do mé nynější rodiny, z velké části po 12 letech dosloužil. To jen pro porovnání.  Jako sportovní třída jsme nafasovali na čtyři roky školní docházky dva páry sportovních bot a jednu teplákovou soupravu. Ošklivější jste neviděli, ale funkčnost skvělá. Jen by si někdo nesměl vybrat oboje boty o dvě čísla větší - špatný odhad, kdy se zastaví růst nohy (dávaly se oboje boty současně). A bohužel ty boty nešly jen tak prošlapat, držely festovně, takže tři roky jsem běhala v botách dvě čísla větších. Pozitivní bylo, že když mi pak naši koupili nové boty, strašně se mi zlepšily osobní rekordy. Podobně byla zdarma sportovní soustředění. Samozřejmě, kdo nesportoval, takové výhody neměl, ale ta možnost tu byla, stačilo ve správný čas udělat sportovní testy.

Po revoluci to jednu dobu bylo pro někoho skvělé, pro někoho méně. Z mého okolí se všichni vrhli na podnikání. Jednomu se dařilo, druhého každý podvedl, třetí s přiměřenými úspěchy. Úspory jsme neměli skoro žádné, a po revoluci se o ně ani nesnažili, protože by všechno schlamstla silná inflace. Takže co člověk vydělal, musel hned za to něco koupit, aby o hodnotu těch peněz nepřišel.

Na škole to pro nás byla velká změna, protože sametová revoluce proběhla v půlce osmého ročníku. Takže nás od září ještě učili ruštinu a v polovině roku šup, angličtinu. Ty samé kantorky, nikdo se nikoho neptal. Na střední škole pokračovala neskutečná svoboda, jakou si dnes ani neumíme představit. Dovolili nám namalovat si lavice, jak jsme chtěli, jen nám přinesli barvy. Takže to bylo velmi pestré. A dokonce nám časem dovolili i pomalovat stěny, tedy papíry přiložené na stěnách. Vzhledem k tomu, jaký vkus měli spolužáci, kteří se toho ujali, nevím, jestli to učitele úplně těšilo.

Pocit svobody byl tehdy velký, projevoval se ve všem možném. Podnikání nemělo bariéry, kdo na tom byl špatně, to byli lidé pracující ve státní správě a některých státních podnicích, to se člověk dozvěděl až zpětně. Také ti, kdo měli vetší úspory, ti se neradovali, jak jim je rychle užrala inflace. Proběhla malá privatizace (kupónová) i velká privatizace, všichni z toho byli nadšení, jak získají za pouhých 1000 Kč podíl na bývalém státním majetku. Někdo na tom vydělal, někdo moc ne. Zajímavé, jak si teď na to hodně lid stěžuje. Tehdy se jim to jistě líbilo, jinak se té privatizace také nemuseli účastnit, nebylo to povinné. Zpětně jsem pochopila, že někteří se v nastalé situaci dokázali zorientovat lépe, různé fondy dokázaly předběhnout běžné účastníky kupónové privatizace. Ale aby na tom někdo neprohrál? To nebylo jak. Jedině by se zapojil do letadla uspořádaného Harvardskými kapitálovými fondy, které vyplatilo ty první (a nebylo jich málo) 15 tisícemi a na ty, co přišli později, se už nedostalo. Když jsem po pár letech studovala ve Francii, noviny o České republice nic nepsaly (kromě pár článků, když prezident Havel ochořel), ale jednou se na první stránce deníku LeMonde novináři podivovali, jak ten Viktor Kožený v Paříži utrácí, bylo to hodně i na francouzské poměry. Takže ano, někteří se nehorázně napakovali. A jiní si zase užili nádech svobody. Přezkoumatelné by měly být i převody majetku ve velké privatizaci - tam se něco podařilo - Škodovka, něco ne - OKD apod. Velkou privatizaci bych ze zpětného hlediska neuspěchala a hlavně bych ji stopla dřív, aby toho více zůstalo v režii státu, ale lépe pohlídané. Zpětně se to ovšem krásně radí. Byla to zcela nová situace.

Až po několika letech se situace běžných lidí začala pomalu a nenápadně měnit. Když Česká republika (už to bylo tři roky po rozpadu Československa) oficiálně zažádala o vstup do Evropské unie. Pak začalo přituhovat, objevovala se různá podivná regulace, prý se musíme přizpůsobit EU, když tam chceme vstoupit. Na trhu začaly převládat velké zahraniční podniky, které vytlačovaly menší obchody, postavili si své prodejny na místě, kde byl do té doby park, vykácely se stromy. Tehdy jsme prvně sháněli znění petičního zákona, ale zjistili jsme, že nám to nebude moc platné. Ty stromy porazili za noc, ráno bylo hotovo. Evidentně s nimi spolupracovala místní samospráva.

A od té doby se toho změnilo k horšímu hodně. Dnes už parlament skoro neprojednává nějakou legislativu, na kterou by dostal nápad někdo v České republice, maximálně pozměňovací návrhy jsou ryze české. Jen tak tak se ubrání nějaká ta česká pravidla, spíš soukromoprávní kodexy. Evropská unie se snaží zasahovat do všeho, mnoho úrovní rozhodování se snaží korumpovat evropskými dotacemi. A ještě se vždy musí zajisti cedule, co že se to postavilo z Fondů EU. Ale to jsou přece i naše peníze, které se nám jen vrací zpět, s přesným cílovým určením a běda, jestli byste na projektu chtěli něco dodatečně měnit.

Moje osobní vzpomínka na 17. listopadu tedy míří k tomu, že bychom měli vzpomínat a uvědomovat si, co se nám v každém z režimů, které jsme za svůj život zažili, líbilo a co se nám nelíbilo. To pozitivní se snažit znovu oživit, to špatné neopakovat. I v časech koronavirové krize a možná tím spíš.