Když letos u příležitosti státního svátku 28. října prezident Zeman udělil předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy druhé nejvyšší státní vyznamenání, evidentně dal najevo, že je informován a současně vsadil na to, že u pana Rychetského jsou zachovány alespoň zbytky soudnosti, rozumu a slušnosti - a že je schopen správně si vyložit o co tu běží.

Ten, kdo se alespoň trochu orientuje v nejvyšších patrech naší politiky, kde se mnohdy jedná jen o jemné symbolické náznaky, dobře věděl, že Rychetskému dal prezident jasně najevo, že nastal čas. Prezident naprosto správně vyhodnotil jasné signály o ztrátě schopností předsedy Ústavního soudu ČR zvládat náročnou funkci a o nebezpečí, že se osobně znemožní a zkompromituje i „svůj úřad“.  

Pavel Rychetský však už bohužel nebyl v situaci, že by se mu podařilo jemný náznak Hradu správně vyhodnotit. Nesplnil očekávání, že sám abdikuje, přijme poděkování a především, že uvolní funkci schopnějším - a vše bude alespoň touto formou uvedeno od stavu, jak má být, jak se sluší a patří. Není přece ostuda, když ústavnímu soudci s věkem dojdou síly. 

Ale prezidentův signál bohužel přišel v době, kdy už ubývající rozumové schopnosti pana předsedy nestačily na vyhodnocení situace, kdy míra ztráty soudnosti a sebereflexe Pavla Rychetského překročila únosnou mez. Bohužel to potvrdil svými nedávnými hloupými výroky o ústavních činitelích a nenávistnými slovy na adresu komunistické strany - které by neprošly ani mladičkému nezkušenému asistentu okresního soudce. Takto zkompromitoval Rychetský nejen sebe a svoji dosavadní práci, ale především i instituci, v jejímž čele stojí.  

Teď už nezbývá, než čekat, že možná ještě bude mít to štěstí, že snad bude mít světlou chvilku – v níž si uvědomí, co napáchal - a urychleně odstoupí z funkce předsedy Ústavního soudu České republiky.