Recep Tayyip Erdoğan dává již několik jasně najevo, že není žádný Mustafa Kemal Atatürk a osvícenou politiku od něj může tedy očekávat jenom blázen. Erdogan je pro Turecko obrovským krokem zpět, což si čím dál více uvědomuje i Evropská unie, protože dnes již nemůže být sporu o tom, že Turecko podniká kroky proti EU. 

            Otázkou však je, jak si EU vlastně někdy mohla myslet, že Turecko představuje spojence. Máme sice tendenci na to často zapomínat, ale je prostým faktem, že určité území EU je okupováno nečlenem EU, který je však na druhou stranu členem NATO. Po invazi Turecka do Kypru vzniká roku 1983 Severokyperská turecká republika uznaná pouze Tureckou republikou.

V roce 2004 se Kypr stává členem EU, a tím se přenášejí tyto problémy i na Unii. EU a OSN měly snahu o posun v této oblasti a pokročit ve směru sjednocení Kypru. V roce 2012 OSN upozornila na ekonomické problémy na obou stranách Kypru. Tuto situaci se severní Kypr pokusil řešit půjčkou ze strany Turecka, naproti tomu kyperská část žádala MMF a EU. V roce 2013 Kypr zablokoval obchod ze severního Kypru, a Turecko reagovalo uzavřením letišť a přístavů pro Kypr. V roce 2014 proběhla obnova jednání o sjednocení Kypru v podobě federace, která však byla ukončena bez výsledku v roce 2017.

Prostá otázka – jak může EU akceptovat, že je část jejího území okupována a ještě ke všemu zemí, která se čím dále více vzdaluje demokratickému ideálu? Není tohle přesně jedna z věcí, co z EU dělá slabého aktéra, který není schopen hájit ani svoje nejzákladnější zájmy? Kypr musí být sjednocen a turecká okupace ukončena, jinak bude EU pro smích a Turecku pouze poroste chuť i nadále zemím EU uždibovat území. 

Že se nejedná pouze o strašení, dokazuje i usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. listopadu 2020 o rostoucím napětí ve Varoši po nezákonných aktivitách Turecka a potřebě bezodkladného obnovení rozhovorů. Problém vznikl, když po neúspěšném státním převratu podporovaný řeckou juntou v roce 1974 reagovalo Turecko invazí svých vojsk na Kypr a vojensky obsazeno také město Famagusta, které je od té doby nezákonně okupováno. Část města Famagusty byla tehdy uzavřena a zůstává dodnes neobydlená a pod přímou kontrolou turecké armády. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 550 (1984) „považuje pokusy osídlit jakoukoli část Varoše kýmkoli jiným než jejími původními obyvateli za nepřípustné a vyzývá k předání této oblasti pod správu Organizace spojených národů a rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 789 (1992) naléhavě vyzývá k tomu, aby za účelem provedení rezoluce č. 550 (1984) byla Varoša „pod dohledem mírových sil OSN na Kypru předána svým legitimním obyvatelům“, čímž by se přispělo k budování důvěry. Ovšem Erdogan volí jinou cestu. 

V Ankaře dne 6. října 2020 a ve spolupráci se současným vůdcem kyperských Turků Ersinem Tatarem byla dne 8. října 2020 část Varoše částečně prohlášena za „otevřenou“, což je v rozporu s předchozími dohodami a příslušnými rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Turecko prohlásilo, že bude jednostranně pokračovat v různých projektech ve Varoši, přičemž hrozí tím, že tuto oblast připraví na nezákonné osídlení. Erdoğan přitom sice vyzval k zahájení rozhovorů, ale deklaruje, že cílem by byly „dva samostatné státy“ na Kypru, čímž by legitimoval okupaci Kypru.

Evropský parlament proto většinou volených zástupců podpořeném textu znepokojeně konstatuje, že pokračující a sílící odklon Turecka od evropských hodnot a norem přivedlo vztahy mezi EU a Tureckem na historický bod mrazu. Turecko navíc totiž pokračuje ve svých stávajících nezákonných, jednostranných a vojenských akcích ve východním Středomoří, které zasahují do svrchovanosti členských států EU Řecka a Kypru. Přičemž nedodržuje dohody, vzpouzí se rozhodnutí Rady bezpečnosti, provádí protiprávní činnosti ve Varoši, nedodržuje mezinárodní právo, okupuje část Kypru, nejedná na základě nejlepších pohnutek, podrývá vzájemnou důvěru a vyhlídky na komplexní řešení kyperské otázky, neboť mění situaci na místě k horšímu, prohlubuje rozpory a upevňuje trvalé rozdělení Kypru. 

            Z těchto důvodů jsem rezoluci podpořila, přestože v ní byly některé body, se kterými jsem se neztotožňovala. Moji kolegové z Kypru jsou však ve velmi nezávidihodné situaci, kterou vnímají velmi citlivě a žádali o podporu a solidaritu, protože museli svést velký boj jenom o to, aby byl tento bod zařazen na jednání. Potřebují, aby se za ně EU jasně postavila a řekla Turecku jasné „ruce pryč“. Jsem ráda, že přímo volení zástupci občanů EU Kypřany nezradili. Doufám, že stejně se k situaci postaví i Evropská komise a zejména Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterým je v současnosti Josep Borrell. Zájmy Kypru jsou zájmy EU a je nejvyšší čas si uvědomit, že současné Turecko není našim spojencem.