Dobré dopoledne, pane předsedající, paní ministryně, pane premiére, dámy a pánové. Před několika dny k nám dorazil návrh změn daňových zákonů. Odmítám mluvit o daňovém balíčku. Toto eufemistické označení skutečně není na místě, protože to je pořádný, těžký ranec, téměř k neunesení. Jakýpak daňový balíček!
Nutno říci, že ten původní návrh, který připravilo ministerstvo financí, byl návrhem dobrým. Ten návrh byl prorůstový, finančně neutrální, prostě skutečně posouval celou tu záležitost tam správným směrem. To, co se z toho stalo v Poslanecké sněmovně, pan senátor Canov to nazval Eintopfem, pan senátor Drahoš paskvilem, já si myslím, že je to skutečná fantasmagorie, nám přinesla až lidová tvořivost v podobě poslaneckých, pozměňovacích návrhů předložených později. Ty návrhy neprošly obvyklým připomínkováním, nediskutovalo se o dopadu těchto návrhů, nepodlehly odbornému posouzení. Prostě byly předloženy a znamenaly zvýšení deficitu státního rozpočtu o více než 130 miliard. Nepředstavitelné, neuvěřitelné, zvláště pak v době, ve které žijeme. Raději ani nepřipomínám, že ten současně projednávaný návrh státního rozpočtu ve sněmovně vlastně vychází jenom z údajů, které byly známy za hospodaření naší země v prvním pololetí tohoto kalendářního roku, s tím, že přijde podzimní, další vlna korony a že ty propady ekonomické se budou zvyšovat, vlastně se v něm ani nepočítá... Takže fakticky hrozí, že příjmy státního rozpočtu tak budou příští rok ještě nižší a deficit samozřejmě vyšší. Do toho sněmovna přijme pozměňovací návrhy, které ten deficit zvýší ještě více. Nemyslím si, že si to můžeme dovolit.
Pan premiér tady mluvil o tom, že patříme k zemím nejméně zadluženým, což je samozřejmě pravda vzhledem k HDP, které vytváříme, ale my ho, ten státní dluh, za dva roky zvýšíme téměř o bilion korun. Téměř o bilion korun zvýšíme ten státní dluh, který doposud byl bilion a půl. To jistě není něco, co bychom si jen tak mohli dovolit, protože musíme také počítat s tím, že to se za rok nezlepší.
To, co je na tom nejhorší, to, co na tom považuji za nejhorší, je, že tento propad se vlastně nesnaží vláda řešit škrty v rozpočtu. Prostě výdaje se nesnižují. Ono to jde také velice těžko, ale my jsme přistoupili na tu hru, budeme snižovat příjmy, zvýšíme zadlužení, ale nebudeme nic řešit na straně výdajů. V tomto okamžiku bych vám rád připomenul, že jsme v dubnu odmítli tady jako Senát zákon o uvolnění rozpočtové odpovědnosti. Tam jsme se vyjádřili jasně. Teď se po nás chce, abychom postupovali vlastně proti duchu tohoto, co jsme před půl rokem odmítli.
Byl jsem za poslední dva týdny na mnoha jednáních, zúčastnil jsem se jednání všech výborů, které tento návrh zákona projednávaly a snažily se situaci nějak řešit. Skutečně musím potvrdit to, co říkala paní ministryně, že se to stalo takovou, řekněme, ideovou politiku. Což je dobře. Jednalo se o tom i napříč celým Senátem, jednalo se o tom se sněmovnou, s poslanci. Samozřejmě jsme se lišili v mnoha pohledech, protože to je asi to, co paní ministryně měla na mysli pod pojmem ideová politika. Na tom není nic špatného a chápu přístup některých stran k tomu problému, tak jak ho staví. Také jsem na těch jednáních viděl to, že se snažily všechny návrhy, dneska tady dlouhá řada přihlášených to naznačuje, se o tom bude mluvit hodně, tak se snažily ty největší problémy řešit. Postupně se z toho ovšem stál boj především, nebo boj ani není správné slovo, především se z toho stala snaha co nejvíce napravit problémy, které tím přijetím tohoto balíku, rance by dopadly na obce, města a kraje.
Jako pražský senátor moc dobře vím, co by to znamenalo pro Prahu. Mluvil jsem o tom s ekonomickým náměstkem Prahy. Prahu by jenom ten dopad v té podobě, tak jak to přišlo z Poslanecké sněmovny, stál na propadu daní z příjmů fyzických osob a úlevě na daňového poplatníka 8,5 mld. Následně by to znamenalo samozřejmě postupně snižování dotací na městskou hromadnou dopravu, snižování investic, na výstavbu metra bychom mohli zapomenout a tak dál a tak dál a tak dál. O těch číslech tady mluvil pan senátor Drahoš, co by to postupně znamenalo. Takže ani to mě neuspokojilo při těch jednáních jednotlivých výborů.
To, co mně vadilo asi ze všeho nejvíc, že u všeho se pracovalo s kalkulem, co tomu řeknou v Poslanecké sněmovně, co tomu řeknou ve vládě, jak to bude přijato nebo jak to nebude přijato. V tom okamžiku jsem měl pocit, že ten Senát opravdu, jako by byl trošku zbytečný, jako by byl maličko zbytečný, protože už předem jsme postaveni do pozice, že buď to bude tak, jak si přeje sněmovna, případně vláda, anebo nebude nic. To asi není úplně pro Senát důstojné.
Jako celek si ten projednávaný návrh zaslouží jediné. Zaslouží si zamítnutí, vrácení do sněmovny, v nejbenevolentnějším případě a přístupu pak vrátit s pozměňovacím návrhem, který bohužel nebyl přijat v ústavně-právním výboru, a to je pozměňovací návrh, který neuvrhne naši zemi do dluhů s dopady na generace po nás. Pro mě je to jediný víceméně přijatelný, vedle té formy zamítnutí, návrh, který snižuje ten státní dluh, který by tím nastal, na přijatelnou částku. Také je, myslím, dobře spočítán.
Když jsem o tom přemýšlel, poslouchal, tak mě v té neopravitelnosti napadlo motto myšlenky Bohumila Hrabala v jedné z jeho knih, kde Bohumil Hrabal píše o tom... Já si to tady najdu, abych to odcitoval přesně: „Jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“ Nelze je vyčistit bez porušení podstaty látky. Prosím vás, až budeme napravovat cokoliv, pořád budeme jenom trošku víc ničit, ale možná na jiných místech.
Samozřejmě, že moc dobře si uvědomuji, že změny v oblasti daňových zákonů jsou nutné a nevyhnutelné. Ale měly by to být změny dobře promyšlené, prodiskutované a podložené odbornými údaji. Ne politickými kalkuly. Jinak je to jen vějička pro jistou část voličů a především past pro budoucí vlády a naši zemi, do které bychom asi neměli spadnout. Děkuji za pozornost.
