Vážení spoluobčané, milí sousedé, dámy a pánové,
dovolte mi, abych svůj letošní novoroční projev začal symbolickým gestem. Doufám, že nejenom za sebe, ale i za 200 poslanců Poslanecké sněmovny bych si rád sundal roušku. Ne proto, že mohu, protože jsou dodržena veškerá pravidla a kolem mě nikdo není. Ani proto, že jsem nedávno onemocnění covid-19 sám prodělal a ani nemohu nikoho ohrozit. Ale především jako nakročení do nového roku 2021, jako symbol a vyjádření naděje, že letos epidemii porazíme.
Pokud bych měl nějak stručně charakterizovat loňský nelehký rok, použil bych slova, že nám ukázal, jací jsme. Jaký jsme národ, jaký je náš stát, jaký je každý z nás. Jsem si jist, že jsme ze sebe dali mnohem více toho lepšího. Platí ovšem slova Tomáše Garrigue Masaryka: “Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.” Ano, pocítili jsme to zlé a špatné, a to velmi silně…
Covidová statistika jsou jen čísla. Za nimi jsou však konkrétní lidé, jejich životní příběhy, jejich jména, jejich tváře. Lidé, kteří mohli žít, nebýt epidemie. Přes jedenáct tisíc zemřelých, to je jako kdyby zmizelo jedno celé okresní město. Jako kdyby třeba Domažlice přestaly existovat. Mnozí z vás přišli o své blízké. Myslím na vás všechny… Myslím na vaši ztrátu a vyslovuji vám upřímnou soustrast… Myslím na všechny ty, kteří podlehli nemoci, a chci jim věnovat tichou vzpomínku…
Pro některé přichází vakcína příliš pozdě. Příliš pozdě pro ně i pro jejich rodiny, jimž bude chybět blízký člověk, který s nimi mohl být a radovat se ze života třeba ještě deset let. To je velmi smutná představa. Myslete na to prosím hlavně vy, kteří vakcinaci z jakéhokoli důvodu zpochybňujete a šíříte o ní nepravdivé informace, či jim nekriticky věříte. Všechny vás pak prosím, až budete mít tu možnost, dejte se očkovat. A do té doby se snažte chránit sebe i své okolí, jak jen to půjde. Nic nyní nemůže být důležitějšího než přežít. Vše ostatní jde napravit.
Druhou nejdůležitější věcí je, jakým způsobem tuto krizi přežijeme, jací z ní vyjdeme, co vše se o sobě a o ostatních dozvíme. Jak jsem řekl, dobrého jsme ukázali a ukazujeme mnohem víc, o tom jsem opravdu přesvědčen. Začnu však tím špatným. Protože tím nechci končit. Tím nejhorším - kromě smrti - co covid přinesl, je prohloubení rozdělení české společnosti.
Epidemie otevřela novou štěpící linii. Ale zejména obnažila a zdůraznila ty staré, které už v našem národě dřímaly, nebo se projevovaly dříve. Řada lidí si v epidemii našla záminku, jak dále zaútočit na ty, které beztak nemají rádi. Někdo na vládu, někdo na opozici. Někdo na obyvatele metropole, někdo na regiony. Někdo na politiky, někdo na novináře. Někdo na konzervativce, někdo na liberály. Soused na souseda, kolega na kolegu, staří a mladí na sebe navzájem. Bohužel vím, že se to děje i v nejužším rodinném kruhu.
V důsledku je nyní naše společnost rozhádanější a rozdělenější, než když do roku 2020 vstupovala. Na jedné straně se to dalo čekat, neboť koronavirus ke všem dalším dělícím čarám přidal ještě linii “rouškař" a “popírač”. Nesouhlasím však s tím, že do těchto táborů se lidé řadí na základě nějaké ideologie nebo politických preferencí. Zapadnou do nich svou přirozenou povahou, životními názory a postoji. Někteří si v tom ovšem hledají ono ospravedlnění pro útok na druhé…
Přiznám se, že jsem to nečekal. Já jsem to vnímal tak, že jsme s virem ve válce, že je to společný nepřítel nás všech, který nás stmelí, ale kupodivu se to nestalo. Dokonce často právě naopak. A to mě zaráží a to hodně vypovídá o stavu naší společnosti. O tom, jak žijeme, jaký vliv na naše chování mají sociální sítě a doslova on-line covidové zpravodajství. Jak podléháme a ztrácíme se v ohromném návalu negativních, alarmujících a strach budících informací.
Rozumím tomu, že když jsou lidé pod takovým velkým stresem, kdy mají obavy nejen z epidemie, ale i z budoucnosti, cítí potřebu nějak reagovat. Přesto, nebo spíše právě proto vás prosím: Zkuste každý za sebe odolávat tomuto tlaku a nepřispívat k další nesnášenlivosti.
Vím, že je to těžké, ale neprosím sám za sebe. Prosím za všechny ty, kteří v průběhu epidemie ukázali ty nejlepší lidské vlastnosti: obětavost, nasazení pro druhé, statečnost a lásku k bližnímu. Ať už tím vysoko nad běžnou míru plnili své pracovní povinnosti, pomáhali jako dobrovolníci, nebo ať udělali cokoli, co vlastně dělat nemuseli.
Všem těmto lidem z tohoto místa nemohu říci nic více, než že “Děkuju”. A prosím, nekažme jim to. Važme si toho, co dělají, a zkusme být národem, který je sice tvořený z velkých individualistů, kteří mají různé názory a kteří se o ně do krve dokáží pohádat - jak ukázala i tato krize - ale kteří to umí překonat, když o něco jde. A ono opravdu jde o hodně…
Nejsem naivní a počítám s tím, že epidemie a nastávající volební kampaň přinesou další vlnu štěpení, vzájemného osočování a nenávisti. Ke střetu mezi vládou a opozicí se přidají rozbroje mezi těmi konzervativními a liberálními, mezi starými a mladými, mezi těmi, kteří chtějí společnost uchovat takovou, jaká je, a těmi, kteří ji chtějí v zájmu nějakého vyššího dobra od základu proměnit. Bylo by ovšem skvělé, kdybychom dokázali tyto střety udržet na politické rovině. A netahali si je domů, do práce, mezi sousedy a nepřestali kvůli nim spolu mluvit.
Mám kamarády, s nimiž se politicky neshodnu téměř na ničem a kteří jsou tvrdými kritiky vlády a mimochodem jezdili na všechny velké demonstrace. Přesto spolu mluvíme, sportujeme, jdeme spolu na pivo a nemyslíme si o tom druhém, že je špatný člověk jen proto, že má jiné názory než já.
Chtěl bych, aby tohle bylo do nového roku vnímáno jako základní vzkaz a poselství tohoto mého projevu: Více spolu mluvme a více si naslouchejme. I když spolu třeba nesouhlasíme. Nezůstávejme uzavřeni ve svých „sociálních bublinách". Jinak vzniká - jak říká pan prezident - „informační vakuum“. Nedovolme, aby vše končilo v takových extrémech jako například v USA, kde po volbách mnozí začali používat termín “hrozící občanská válka”. Tak špatně na tom tady u nás doma ještě nejsme.
Elementární jednota nám totiž pomůže nejen zvládnout epidemii, ale také obnovit ekonomiku. Na mnohé z vás dopadla krize velmi tvrdě. Zejména malí a střední podnikatelé se ocitli v těžké situaci. Oni jsou přitom solí hospodářství. Pokud padnou oni, do potíží se dostane sociální systém a problémy se přelijí i do velkých firem. Pomoci jistě musí především vláda. Ale něco může udělat každý z nás. Podporujme domácí firmy, zejména ty menší a střední, dejme vydělat živnostníkům. Potřebují to a my všichni potřebujeme je.
Mám jeden oblíbený citát. Winston Churchill řekl, že zvládnuté potíže jsou vyhrané příležitosti. Pokud dokážeme i v této krizi udržet mezilidskou solidaritu a sounáležitost, vyjdeme z ní nakonec lépe, než jak jsme do ní vstoupili. Proti viru SARS-CoV-2 by nás v tomto roce měla začít chránit vakcína. Proti viru nesnášenlivosti se musíme očkovat sami. A to tím, že po masarykovsku “sneseme názor toho druhého”. Budeme potřebovat vzájemnou toleranci, protože nás čeká společné dílo - obnova země po krizi. Letošní rok je, a musí být, rokem naděje na lepší budoucnost.
Vážení a milí spoluobčané,
přání druhým vždy začínáme u slova “zdraví” - a to vám opravdu ze srdce přeji. Samozřejmě vám přeji do roku 2021 také štěstí a úspěch. Pro novoroční projev poněkud netypicky vám navíc přeji optimismus. Nikoli optimismus ve smyslu “však ono to nakonec nějak dopadne”, optimismus naivní a snad přímo bláhový. Ale optimismus v podobě přesvědčení, že se můžeme spolehnout jeden na druhého, že v těžké zkoušce se daleko více projeví to dobré v nás, a že i když nás rozdělují názory, spojují nás hodnoty.
Tou nejvyšší hodnotou je lidskost nebo, chcete-li jinak, vzletněji, láska k bližnímu. Opravdu zkusme mít rádi sousedy, lidi, které jen tak každý den potkáváme, zkusme respektovat a mít rádi i své nepřátele. Nikdy nemůžeme vědět, kdy někoho z nich budeme potřebovat.
Přeji vám do nového roku, abyste měli štěstí na lidi, kteří se k vám neotočí zády a v těžké chvíli vám pomohou. A víc si spolu povídejte.
Přeji vám všem dobrý rok 2021!
