Jakkoliv i vláda někdy jedná jako sbor diletantů, přístup veřejnosti to nikterak neomlouvá. Aby se lidé nechodili v březnu koupat do rybníka, nesahali na zmiji či nepili vodu z louže taky nepotřebují žádné vládní zákazy. I malé dítě ví, jaké jsou hlavní předpoklady ochrany proti přenosu respirační infekce.
Pro řadu lidí však ochranná opatření nejsou prioritou. Kupř. celý prosinec byla parkoviště u nákupních center přecpaná auty těch, kdo si nutně potřebovali koupit novou kabelku nebo kalhoty. Z ochranných opatření se stalo absurdní politikum, které mnozí porušují jen proto, že tím vyjadřují politické antipatie vůči vládě. Roli maloměstských hokynářů sehrává též opozice, která se opakovaně snažila neprodloužit nouzový stav jen proto, aby se prostě vymezila, i když přinejmenším její inteligentní část (kupř. předseda ODS Fiala) dobře ví, že nouzový stav je v současnosti minimum nezbytného.
Sobecké nálady ve společnosti pak nadále mocně živí lidé z různých oblastí veřejného života zosobňující absolutizaci sobectví, hypertrofovaného jáství, rigidního individualismu a morální dekadence (Klausové a celý jejich institut, Šmucler, Landa, Ledecký, Knížák, Basiková, Koudelka z Trikolory atd), kteří prosazovanou hodnotovou pokleslost neuměle maskují obhajobou rádoby "svobody", kterou však zaměňuji s obyčejnou svévolí a bezohledností.
Odpírači opatření ignorují do očí bijící fakt, že klíčovým problémem koronavirové pandemie je extrémní přetížení nemocnic, které působí ohrožení jejich činnosti různého stupně od snížení kvality péče, přes zastavení elektivních výkonů, omezení akutních výkonů až po úplný kolaps, což pochopitelně existenciálně ohrožuje péči o všechny pacienty, nikoliv jen ty s koronavirem. O neskutečném přetížení a fyzickém i psychickém vyčerpání zdravotníků patrně hovořit netřeba, stačí si zatelefonovat do libovolné nemocnice. Stejně jako není již nutné připomínat snadno dohledatelné (odpírači ještě v říjnu zpochybňované) statistiky úmrtnosti, které ukazují bezprecedentní skokový nárůst úmrtí ve srovnání s předchozími roky. Obdobně zbytečné je dokola vyvracet od základů nesmyslnou tezi, že lepší než plošná opatření by byla "cílená ochrana ohrožených skupin". Přinejmenším proto, že takových osob (seniorů, chronicky nemocných atd) je u nás v případě koronaviru cca 40%.
Bohužel veškerá selhání většinové společnosti odnáší pak i lidé, kteří za něj vůbec nemohou, ptž nemoc si nevybírá. A spolu s nimi i zdravotníci, kteří padají (v lepším případě jen) vyčerpáním pouze proto, že slouží takto hodnotově vyprázdněnému národu, kde se krystalické sobectví a bezohlednost začíná stávat společenskou normou.
Problém je v naší podivné povaze. Neumíme a nejsme ochotní se ve prospěch druhých v ničem omezit. A to dokonce ani za situace, kdy si máme odpustit návštěvu zájmové aktivity, abychom druhým zachránili zdraví či život.
Opakovaně se dokonce ozývají nesmysly, že opatření by bylo nejlepší zrušit, ptž počet případů je i přes restrikce vysoký a restrikcemi trpí ekonomika. Autoři těchto hlubokomyslných výroků si patrně neuvědomují, že kdyby alespoň tato opatření nebyla, byl by počet nemocných i zemřelých ještě mnohonásobně vyšší. Je to asi jako u pacienta, který má vysokou horečku, kterou tlumíme Paralenem. Pokud mu po Paralenu klesne ze 40C na 38,5C, neznamená to, že Paralen nezabírá, ale že podávané dávky jsou k dosažení normální teploty nedostatečné. Patrně žádného myslícího člověka nenapadne za této situace Paralen bez náhrady vysadit. V případě restrikcí to však jsou schopni někteří lidé tvrdit. Těžko říci, zda to vůbec mohou myslet vážně, či zda je za vším jen snaha nalézt aspoň nějaký formální „důvod“ opatření bojkotovat.
Skutečnost, že omezení sociálních kontaktů brání v šíření onemocnění covid 19 coby respiračního onemocnění je totiž stejnou samozřejmostí, jako že Paralen tlumí horečku. Vývoj nemocnosti se železnou pravidelností potvrzuje, že po zpřísnění opatření vždy následuje pokles počtu nových případů. Nedostatečná opatření se navíc celosvětově prokazatelně neosvědčila - vidíme to na příkladu Švédska, či již poučené Británie, která po jarních tragicky klausovských začátcích "přirozeného promořování" patří nyní v Evropě k zemím, kde vakcinace postupuje nejrychleji a opatření jsou velmi přísná. Cynický egomaniak Boris Johnson pochopil nezbytnost takového postupu zjevně poté, co covid sám prodělal. Nevidět tohle všechno může jen člověk, který si před pravdou schválně zakrývá oči.
Ekonomické škody? Je zbytečné opakovat své minulé příspěvky, připomenu proto jen dvě základní teze a přidám třetí:
1) Zdraví a život jsou hodnotově nepochybně významnější než peníze, a pokud to snad někdo zpochybňuje, nechť si odpoví na otázku, za jakou částku by byl ochoten položit život vlastní.
2) Pakliže bychom nechali virus volně procházet populací, budou i ekonomické škody nesrovnatelně větší, než pokud je proces řízený, ptž mnohem více lidí bude potřebovat zdravotní péči, mnohem více lidí vypadne z procesu a mnohem více lidí bude mít dlouhodobé či trvalé zdravotní následky
3) Význam zdraví a života pro člověka je absolutní a vůči lidské společnosti heteronomní, zatímco význam peněz je relativní a vůči lidské společnosti autonomní. Hodnota peněž a vše co je jimi oceňováno je pouhým společenským konstruktem. Ochranné pomůcky před několika lety stály 10-20x méně než nyní, a to jsou pořád stejné pomůcky, jen se diametrálně změnila jejich potřebnost. Hodnota hrnku vody na pustém suchém ostrově je rovněž jiná než třeba v Amazonii, anebo v evropském velkoměstě. Velbloud má též jinou hodnotu na Sahaře a jinou v New Yorku. Kožich je rovněž jinak hodnoceným artiklem na severním pólu než na rovníku. Pokud by se zhroutila civilizace (kupř. vlivem nezvládnuté pandemie infekce s vysokou úmrtností), z peněz se v krajním případě stanou jen bezcenné papírky, ptž za ně nebude co kupovat. A i kdyby se ze dne na den přestaly peníze používat jako prostředek směny, všechny ekonomické vztahy mohou běžet dál, třeba na bázi nárokových služeb, výměnného obchodu, jiné formy oběživa apod. Podstatné je, že peníze nejsou něčím heteronomním, co lidská civilizace dostává z vnějšku. Peníze jsou autonomním nástrojem, který si lidé vymysleli sami, a budou hrát takovou roli, jakou jim lidé přisoudí. Naopak hodnota zdraví a lidského života má hodnotu objektivní a konstantní. Zlomená noha bolí, ať se to lidem líbí nebo ne. A mrtvé nelze oživit, ani kdyby se na oživení jediného člověka vydaly všechny peníze světa. Život je základní podmínkou k tomu, aby vlastnictví peněz pro daného člověka vůbec mělo smysl. Ani všechny poklady světa nejsou nebožtíkovi v rakvi už nic platné. Jakékoliv srovnávání významu peněz a života je naprosto iracionální, neboť se jedná o hodnoty zcela odlišného řádu. Asi jako komparace pravidel námořní dopravy s přírodními pravidly určujícími chod počasí.
Důkazem neochoty se omezit jsou mnohdy naprosto bizarní konspirace, kdy se lidé za každou cenu snaží nalézt jakýkoliv zástupný argument, aby nemuseli opatření dodržovat a jejich motivace působila aspoň naoko „legitimně“. A to vše za situace, kdy opatření proti šíření koronaviru byly až do započetí vakcinace po celém světě doposud jedinou fungující zbraní, přičemž v ČR jsou v celosvětovém srovnání velmi benevolentní. Je až s podivem, jaké nesmysly s cílem legitimovat odpíračství ve společnosti úspěšně kolují. Někdo "věří", že cílem vakcinace je čipování lidí, další lidé pak na snahu o autokratizaci veřejné moci, obzvláštní géniové pak na světové spiknutí či napojení představitelů veřejné moci na výrobce roušek či vakcín. Věřit na Marťany či Bílou paní by snad byla menší hloupost. Stačí si zavolat do kterékoliv nemocnice či se přihlásit jako dobrovolník, aby si představu o skutečné situaci udělal každý, podle koho jsou oficiální statistiky zfalšované a odborníci podplacení.
Obludnost takto paradoxního myšlení graduje tím, že někteří lidé začínají dokonce nadávat zdravotníkům. Tedy těm, kdo zasluhují naši nekonečnou úctu a vděk za to, že denně nasazují za nás všechny (včetně odpíračů, kteří si nemoc přivodili třeba i vlastní neopatrností) vlastní zdraví a životy, když bojují s epidemií covid navzdory obrovskému přetížení a chronické personální i finanční nedostatečnosti v našem ústavním zdravotnictví. Pokud můžeme být v naší zemi na někoho hrdí, pak je to nepochybně zdravotnický personál nemocnic. O to víc je smutné a naprosto nepochopitelné, že část společnosti začíná zdravotníky dokonce urážet a společenská většina jejich sebeobětování vnímá jako samozřejmost.
Za vším je opět zuřivá nenávist ke všemu, co odpírače nutí se omezit ve prospěch druhých. Čím objektivnější a relevantnější jsou argumenty, tím zuřivější je ona nenávist a absurdnější protiargumenty. I proto tolik nenávisti kupř. vůči prof. Prymulovi. Proto i onen paradoxní vztek proti zdravotníkům – oni jsou odpíračům trnem v oku, ptž kdyby si nestěžovali, mlčeli a v klidu nechali umírat pacienty, pro které jim nestačí kapacita, byl by možná menší tlak na ochranná opatření. Je to vůbec ještě možné, nebo jen zlý sen?
Klaus a Okamura se mohou radovat. Odpírači coby nositelé bezohledného egoismu jistě rádi zakotví v jejich vodách, a do své nenávisti nezapomenou zapojit samozřejmě i EU. Co ta má co nařizovat, nám dokonalým Čechům? Kdyby povolila čínskou a ruskou vakcínu, dávno se mohlo očkovat – co na tom, jestli budou mít očkovaní nedostatečně prověřenými vakcinami vážné vedlejší účinky či nebude fungovat? Formálně budou očkovaní, tak ať koukají být zticha. Hlavně chránit „ekonomiku“ – co bychom si počali, kdybychom měli méně heren nebo náleven piva. Bez toho se přece nedá žít, to ať radši umřou důchodci a vůbec všichni slabší, kdo nemají dostatečnou imunitu. Toť koronavirová „filozofie“ odpíračů.
Oba Klausové a Okamura jsou pak obvyklými smutnými lídry tohoto uvažování. K čemu vakcíny? Okamura již dříve prohlašoval, že se přece dá koronavirus líčit vitamínem C, jak to prý dělají v Číně. Hlavně, ať to nestojí moc peněz. A Klaus starší namísto očkování doporučuje jíst zeleninu, a na veřejnosti se demonstrativně pohybuje bez roušky. Už však nedodá, že pokud on sám onemocnění, určitě nebude muset vzhledem ke svému majetku a kontaktům ležet na koronavirové jednotce s dalšími desítkami lidí a nebudou se o něj starat vyčerpaní zdravotníci neintenzivních oborů či studenti vyšších odborných škol, kteří už týden pořádně nespali.
Klausové, Okamura a jejich soukmenovci jsou zároveň lídry kultu společenské průměrnosti , který nabízí národu spolehlivou cestu do trvalé šedi. Jim samotným stačí, aby mohli vládnout a být nadstandardně zajištěni. Opravdu nepotřebují poroučet větru či dešti, jim stačí mít moc a vše ostatní nechají plynout jako život v džungli. Nelze se divit, že třeba Švýcaři jsou pro Klause mladšího „moc velcí suchaři“. On nemá ambice budovat zemi, ve které bude kvalita života co nejvyšší. Jeho politika je bezobsažně jednoduchá: zvolte si mě do čela a pak už si dělejte co chcete. On sám se dobře mít bude, a na nějakém „většinovém plebsu“ mu s přezíravostí převzatou od svého otce nezáleží. Kdo si urve větší díl, nechť ho má, komu zbude hlad, nechť ho taky má, kdo má umřít, ten ať umře, to je „přirozený výběr“. A ve svém programu tomu říká „normální svět“.
Musíme si sami určit, zda se chceme inspirovat společensky vyspělými evropskými státy jako Německo, Švýcarsko či celá Skandinávie, anebo zda chceme přízemní klaus-okamurovský průměrňákov, kterému je blízké východoslovanské buranství typické pro Polsko či státy na východ od Slovenska, jakož i maďarská ultrakonzervativní pravicová diktatura, která je spolu s Polskem zcela právem označována za temnou skvrnu EU otevřeně popírající výdobytky evropského humanismu, avšak s oblibou čerpající evropské peníze a integrační výhody.
Nezbývá než doufat, že většina českých občanů má přeci jen vyšší ambice než zoufalý průměr bez aspirace na maximalizaci kvality života společnosti, primitivní nacionalismus a hodnotový analfabetismus, právní formalismus, sociální utilitarismus, hypertrofovaný individualismus, otevřenou toleranci nespravedlnosti a nahodilosti či pozici evropských příživníků a prázdných dunících sudů od piva přesvědčených o vlastní genialitě i nepostradatelnosti. Nezbývá než doufat, že naši občané stále ještě chtějí raději bojovat o dobro než přijmout zlo a nehodlají prosazovat své zbytné potřeby za cenu ohrožení existenciálních potřeb druhých. Nezbývá než doufat, že v budoucnu nebude důvod se za postoje občanské veřejnosti stydět ještě víc než v období nynější koronavirové krize.
