já zde chci mluvit o dvou návrzích, které chceme zařadit na program této mimořádné schůze. Možná bych začal trošku obecně. Jsou taková pravidla, často se tu zabýváme věcmi, o kterých se určitě dá diskutovat, jestli jsou správné, jestli jsou potřebné, jestli jsou nezbytné, zda vůbec máme něco upravovat, a pak jsou taková pravidla, která, řekl bych, jsou vlastně samozřejmá, u kterých bychom měli považovat vlastně za svou povinnost, že odstraňujeme nějakou nespravedlnost, překážku, že třeba odstraňujeme překážky k svobodnému výkonu ekonomické, nebo politické činnosti. To bychom vlastně měli považovat za samozřejmé. Já myslím, že do té druhé kategorie, do těch věcí, které jsou samozřejmé a kterým bychom se prostě měli věnovat a měli bychom je spravit, patří jednak návrh zákona o státní pomoci při mimořádných opatřeních vyhlášených v souvislosti s epidemií koronaviru SARS-CoV-2, tedy odškodňovací zákon, který tady předkládáme ve spolupráci s kolegy z TOP 09, KDU-ČSL a také s poslanci z klubu STAN, a za druhé do této kategorie podle mě patří také návrh umožnit korespondenční volbu hlasování českým občanům v zahraničí, který tady předkládá poměrně široká koalice napříč poslaneckými kluby v této Sněmovně.
Krátce k tomu prvnímu návrhu, tedy odškodňovacímu zákonu. Myslím, že ten bychom skutečně měli považovat za samozřejmost, a to ze dvou důvodů, za prvé pokud státní moc dočasně omezí, nebo zakáže výkon svobodné ekonomické činnosti, tak prostě musí následovat kompenzace, musí následovat odškodnění. To se do jisté míry děje, ale mělo by se to dít podle jednoduchých, jasných a srozumitelných pravidel. A to je myslím něco, ta jednoduchá, jasná a srozumitelná pravidla, to, že musí přijít to odškodnění, že musí přijít pomoc, o čem by neměly existovat žádné pochybnosti. My tady předkládáme velmi jednoduché, jasné a srozumitelné pravidlo, které nahrazuje fixní náklady pro uzavřené, nebo omezené provozy. A všem nám musí být jasné, a já to tady rád zdůrazňuji, že to v praxi přinese spravedlnost především vůči těm nejslabším, nejzranitelnějším skupinám ekonomických aktivit. A o ochranu těch slabších, těch, kteří mají problémy větší, kteří si nedokážou tak dobře poradit jak velcí podnikatelé, o tuto ochranu by nám mělo jít. Jsou to konkrétní lidé a tady mluvím o deseti tisících zaměstnanců, jejich rodinách, kteří si vlastníma rukama vybudovali svoje existence, založili rodinné firmy, svoje podniky, svoje podnikatelské aktivity a teď už těžko dokážou tolik měsíců vzdorovat těm zákazům a omezováním v důsledku pandemie a prostě ty jejich sny jsou vlastně v troskách. A ta pomoc, která přichází, je nedostatečná, je často nedostupná. Ty vládní programy jsou příliš složité. Já jsem zrovna včera mluvil s jednou živnostnicí, která mně vykládala, jak se 78 hodin pokoušela vyplnit všechny ty formuláře na internetu do programu COVID - Nájemné. Sedmdesát osm hodin. Celou noc to dělala, vstávala každou hodinu, aby ji tam ten systém pustil, aby se tam dostala. Nakonec se jí to po sedmdesáti osmi hodinách povedlo.
To jsou příběhy lidí, kteří jsou na to sami, kteří si na to nemohou nikoho najmout, kterým s tím nikdo nepomůže a jejichž podnikání je právě tou složitostí, tím vším, co musí překonat, aby se k nějaké pomoci dostali, ohroženo. Tento odškodňovací zákon všem takovýmto lidem pomáhá. A dámy a pánové, ti lidé nechtějí moc, ti lidé nechtějí ani vůbec nic navíc, ti lidé chtějí jenom spravedlnost. Nahraďte nám to alespoň částečně, co si nemůžeme vydělat vlastní prací, pomozte nám ekonomicky přežít, když nemůžeme podnikat, když nemůžeme nabízet svoji službu. A já jsem přesvědčen, že ti lidé na to mají jednoznačně právo a že vlastně o tom není ani potřeba diskutovat. To byl první důvod, proč přijmout ten odškodňovací zákon.
Ten druhý důvod je stejně závažný, proč by vlastně to, co je v tom odškodňovacím zákonu, ty principy, na kterých je postaven, ta pravidla, proč by to mělo být považováno za samozřejmé. Nikdo z nás neví, a neví to ani vláda, jak dlouho bude muset být omezována podnikatelská činnost, jak dlouho budou pokračovat tady ty zákazy. Nedivme se lidem, že jsou unavení, frustrovaní, někteří jsou ekonomicky na kolenou. A my od nich žádáme, aby měli důvěru, aby měli pochopení, aby měli trpělivost, aby dodržovali ty zákazy a příkazy. My to ale po nich nemůžeme chtít, když jim současně nedáme jasná pravidla. Nedáme jim také záruky, že pokud život a ekonomická činnost těchto lidí je omezována, tak jim stát pomůže také v tom, aby to přežili. Oni potřebují tyhle záruky, potřebují tuto jistotu, že jim stát pomůže, a pak budou mnohem víc připraveni respektovat, snášet, vydržet, důvěřovat, v rámci těch protipandemických opatření.
U tohoto prvního bodu bych ještě rád krátce zmínil, nebo odmítl, vládní návrhy, nebo vládní stanovisko - vláda nás doslova zasypala odmítavými stanovisky k tomu našemu návrhu. Mně se zdá, že z těch všech výhrad, které k tomu vláda má, vyplývá jedna věc, nebo, omlouvám se, tak to vidím já, a to je jakési pokřivení světa, pokřivený pohled na svět ze strany vlády.
Všimněte si prosím, čím vláda argumentuje. To se tam táhne jako červená nit všemi těmi argumenty od začátku do konce. A to je červená nit podezírání. Jakoby každý, kdo podniká, byl potenciální zločinec, potenciální podvodník. A protože to tak je, tak nemůžeme jednoduše odškodnit, nemůžeme rychle pomoct, nemůžeme jen tak kompenzovat ty čisté ztráty, nestačí čestné prohlášení, nestačí jednoduché doklady, nedají se ty věci dělat rychle. Protože co kdyby někdo, a oni ti lidé by to nejspíš zneužili, a tak dál. Tou vládní argumentací se táhne červená nit podezírání. A já říkám, tohle je opravdu hanebný přístup k lidem, takhle se k lidem nedá přistupovat. Já tuto mentalitu, toto vládní nastavení, které tam prostě prosvítá tím textem, já toto opravdu odmítám.
A mám jiný návrh, jiný návrh pro nás všechny, jiný návrh pro vládu. Místo podezírání zkusme lidem důvěřovat. Namísto těch složitých procedur a těch různých nápadů, jak kompenzovat, tak poskytněme jistotu, jistotu, na kterou mají právo. Namísto byrokracie, stále složitější, namísto prověřování a kontrol si uvědomme, v jaké jsme situaci. Pojďme lidi osvobodit od zbytečných povinností a formalit, nikdo to nepotřebuje, a dejme lidem to, co jim z logiky věci, prostě naprosto samozřejmě, v téhle složité situaci patří.
Vím, že vláda se opírá o argument a stanovisko, že chce jít cestou jednotlivých opatření pro každý z těch dotčených segmentů. Taky se to tak dělá. Ale, a všichni to víme, to úplně nefunguje. Opakovaně se zapomíná na spoustu lidí, opakovaně se do toho řada lidí nevejde. Spousta lidí neví: budeme mít na to nárok, nebudeme, přijde ještě nějaká pomoc, vymyslí se nějaký program, nebo ne? Takhle to ale nemůže být.
Pokud jsem dobře poslouchal, tak i sám vicepremiér Havlíček uznal, že není možné vymýšlet speciální program pro každý obor. Ano není, s tímto já souhlasím. I proto je důležité, abychom přijali kompenzační zákon, abychom přijali tento odškodňovací zákon. Abychom nemuseli čekat, až nějaké programy někde projdou, aby lidé nemuseli čekat na vládní tiskovky u televize, jestli na ně ještě vyjde řada, jestli se dočkají, ale aby prostě věděli, jednoduše věděli, že získají 100 %, respektive 50 % svých fixních nákladů, když jim bude činnost zakázána nebo významným způsobem omezena. Když my očekáváme od lidí, aby se chovali slušně, zodpovědně, trpělivě, tak to dělejme taky. Chovejme se zodpovědně, a jestli vláda z důvodů, které nikdo nezpochybňuje, zakazuje lidem podnikat, tak jim nahraďme to, co jim patří. Nahraďme jim fixní náklady a umožněme jim přežít.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ten druhý návrh, který chci komentovat, je podobné povahy. Je to vlastně něco samozřejmého. Odstraňujeme nespravedlnost, srovnáváme prostředí. Týká se to volebního práva českých občanů v zahraničí. A k tomu opravdu jenom několik velmi stručných poznámek.
Za prvé, jasně si řekněme - my to tady všichni víme, ale přece jenom v médiích to občas tak jasně nezaznívá - že tady nemluvíme o korespondenčním vnitrostátním hlasování, o posílání hlasů v obálce někde z Humpolce do Jihlavy nebo z Rokycan do Plzně. My tady mluvíme o studentech ve světě, o českých studentech ve světě, o špičkových odbornících, kteří působí v zahraničí, o českých zaměstnancích mezinárodních institucí a firem. Má někdo problém s tím, aby tito lidé, studenti v zahraničí, špičkoví odborníci, zaměstnanci mezinárodních firem uplatnili svoje právo občana České republiky, jedno ze základních práv, a hlasovali? Má s tím někdo problém? Nemá. Tak je přece na nás, a je to zase logické a samozřejmé, abychom jim umožnili toto právo uplatnit.
A podívejme se, jak to máme nastaveno v České republice. My máme při každých volbách vytvořeny, vybudovány, zřízeny, volební místnosti tak, že vám stačí pár kroků, většinou pár kroků, od domu, pár metrů, každý může přijít osobně, pokud nemá nějaký hendikep. A nestojí ani žádnou frontu, jak to vidíme z některých jiných zemí, kde občané čekají třeba hodiny na to, aby mohli uplatnit svoje volební právo. U nás nic takového není. A když někdo nemůže přijít, tak za ním přijde volební komise s urnou. Takto to mají čeští občané v České republice. A je to dobře.
Jenomže v zahraničí je ta situace úplně jiná. Abyste mohli uplatnit svoje právo, tak musíte jít stovky - nebo jít, nemůžete jít, jet, letět - stovky nebo tisíce kilometrů. Je to nesmírně složité. A nemáte jinou možnost, než to udělat. V některých zemích ani volit nemůžete a musíte se přesunout do jiné země. Jediné, co my chceme udělat, je, aby za těmito lidmi přišla ta pomyslná urna, aby oni měli šanci taky volit tak, jako má právo každý český občan, který je na území České republiky.
Druhá poznámka k tomu. Vláda říká: my tu stejnou věc budeme taky řešit, ale ne teď a tady a ne touto úpravou. No, vážení členové vlády, ale volby do Poslanecké sněmovny jsou už vyhlášeny. A já tady žádný vládní návrh nevidím, prostě tu není. A pro nás třeba, představitele opozice, mohlo být to, že jsou volby vyhlášeny, překvapivé. A bylo, to já nijak nepopírám, bylo to velmi překvapivé. Vzhledem k tomu, že vyhlášení voleb vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, tak pro vás to tak překvapivé nebylo. Když jste věděli, že budou vyhlášeny volby, tak jste mohli předložit úpravu, která by umožnila českým občanům v zahraničí, aby normálním způsobem volili. Měli jste na to tři roky. Neudělali jste to.
A já tady teď nejsem proto, abych vám to vyčítal. My jsme to udělali. Široká koalice poslaneckých klubů této Poslanecké sněmovně předložila návrh zákona, který tento problém řeší a napravuje tu situaci, je spravedlivý a zase jednoduchý. Chceme usnadnit výkon svobodného volebního práva až půl milionu občanů České republiky, kteří žijí v zahraničí. Já vás jenom prosím, podle mě opravdu srozumitelné, jednoduché, spravedlivé, samozřejmé, pojďte to podpořit, anebo k tomu předložte alternativu, nebo dejte nějaké pozměňovací návrhy, které to vylepší. Ale pojďme to udělat. A to, o co vás prosím, je, abyste to neodmítali. Pojďme dát lidem jistotu, že 8. a 9. října budou moci volit, budou moci uplatnit své základní politické právo a budou ho moci uplatnit bez ohledu na to, jestli jsou zrovna v České republice, nebo z pracovních či jiných důvodů se nacházejí v nějaké jiné zemi.
Dámy a pánové, to byly moje poznámky ke dvěma velmi důležitým předlohám, které tady dnes máme. A já vás prosím o to, abyste schválili program schůze, abychom tyto věci, obě tyto věci a další důležité zákony, mohli tady řádným způsobem projednat.
Děkuji vám.
