rád bych vám touto formou vyslovil nejhlubší poděkování a úctu za vše, co pro pacienty v ČR v průběhu koronavirové pandemie děláte. Jakkoliv adresáty tohoto mailu míním především zdravotníky v nemocnicích, je určen i všem ostatním zdravotníkům, kteří se aktivně účastní nerovného boje s tímto onemocněním.
Speciální poděkování bych chtěl touto formou vyjádřit též prezidentovi ČLK MUDr. Milanu Kubkovi, který dle mého názoru po celou dobu výkonu své funkce nekompromisně hájí ideu co nekvalitnějšího zdravotnictví poskytující komplexní zázemí pro zdravotníky a co nejlepší zdravotní péči pro pacienty, přičemž v průběhu nynější pandemie z těchto svých priorit neuhnul ani o milimetr a v mých očích je v této extrémní době nejvýraznější oporou zdravotníků i pacientů.
Naše (především ústavní) zdravotnictví je dlouhodobě zatíženo ohromnými problémy, jejichž důsledky bohužel odnášíte vy. Významný a prohlubující se nedostatek personálu, držení služeb jen za cenu přesčasů nad rámec zákoníku práce se všemi negativními důsledky pro vás i vaše rodiny, chronické podfinancování resortu projevující se v ostudně nízkých mzdách i nedostatečných investicích do nového vybavení nemocnic, zavírání a slučování oddělení generující nutné omezování péče či neustálá ekonomická podvázanost každé vaší činnosti stojící tváří v tvář neskutečnému objemu peněz vysávaných ze zdravotního systému zdravotními pojišťovnami je jen několik málo příkladů hrubé nespravedlnosti, kterou z důvodu nedostatečného tlaku veřejnosti a odlišných priorit parlamentní většiny musíte denně trpce snášet.
Do toho všeho přišel loni nový koronavirus, a tyto již tak náročné podmínky proměnil doslova v peklo na zemi. A to nikoliv jen pro eskalaci absolutního přetížení, tlaku na vaši práci, personální nedostatečnosti a dalších zmíněných elementů, ale především pro pocit nekonečné frustrace z toho, že i přes veškerou péči a sebeobětování mnohých z vás je řada pacientů ve vážném stavu a denně umírá nejvíc lidí od 2. světové války.
Tím víc je smutné, že v tom nakonec zůstáváte mnohdy úplně sami. Částečně pomáhá armáda a dobrovolníci, ale drtivá tíha celé katastrofy zůstává na vás. Žádná globální podpora veřejnosti či alespoň politické přísliby řešení systémových problémů v nemocnicích pro období, až toto hrozné období bude za námi. Loni na jaře pro vás nebyl ani dostatek ochranných pomůcek, nyní se zase bojuje o každou dávku vakcíny. Mimořádné odměny slibované ministerstvem zdravotnictví se také pořád odkládají. Bohužel i média už referují o situaci v nemocnicích mně než dříve, protože společnost si na vaše hrdinské výkony a sebeobětování už jaksi přivykla a začíná je brát za samozřejmé, což je na tom všem snad úplně nehorší.
Ještě méně pochopitelné jsou pak postoje části veřejnosti záměrně nedodržující protiepidemická opatření, které jsou mocně podporovány preferenty samolibé svévole z různých oblastí veřejného života v čele s Václavem Klausem starším. Oběťmi této svévole jsou pak bohužel i pacienti, kteří se snažili chovat zodpovědně, ale prostě neměli dostatek štěstí. Naprosto neospravedlnitelné a absurdní jsou pak nechutné agresivní výpady vůči zdravotníkům z řad některých "odpíračů", kteří vám nejspíš vyčítají, že nechcete nechat lidi umírat.
Za všechny výše zmíněné skupiny spoluobčanů se hluboce stydím a vám všem se za ně omlouvám, přičemž zároveň chci (možná naivně) věřit, že tak tito spoluobčané činí (alespoň ve většině případů) z pouhé nevědomosti, a nikoliv ze zlého úmyslu.
Je naprosto legitimní, že řadu z vás může pod vlivem těchto okolností přepadat malomyslnost, smutek, pocit křivdy či dokonce vztek. Smysl Vaší práce však naštěstí zůstává chováním veřejnosti nedotčen, neboť vámi chráněné hodnoty stojí vysoko nad společenským míněním i politickým plácáním. Každý zachráněný život na patřičné kvalitativní úrovni jsou nejvyšší objektivní hodnotou, bez ohledu na to, kolik nezúčastněných lidí to ocení. A patrně nic se nevyrovná vaší radosti z toho, když propouštíte domů uzdraveného pacienta, který by bez vaší péče zemřel. Tuto radost znáte jen vy sami, víte jak vás naplňuje a dává sílu do další práce. Za všechno, co jste v průběhu této pandemie v našich podmínkách už dokázali, jste v mých očích absolutní světovou špičkou, a pouze zásluhou Vaší nezměrné obětavosti se zdravotní péče u nás ještě nezhroutila.
Z ultimativně kolektivní povahy člověka vyplývá, že k fungování společnosti potřebuje každý každého a silní jsme jen jako celek při vzájemné spolupráci. Přirozeně i vám někdo musí vyrobit elektřinu, ušít pláště, spravovat počítačovou síť či pohlídat děti. Zaměstnanci všech těchto profesí vám však mohou pouze pomoci, abyste mohli pracovat. Naše zdraví a životy však v nemocnicích můžete zachraňovat jen vy, přičemž především intenzivisté se přetahují se smrtí o každého pacienta 24 hodin denně.
Alespoň za sebe chci proto říci, že vaši práci nevnímám jako samozřejmost, ale jako vaši nevyčíslitelnou a absolutní zásluhu vůči každému z nás, neboť samotná existence života je ultimativní podmínkou všeho ostatního. Bez života již není právo shromažďovací, pivo v nálevně či víření po sjezdovce, proti jejichž omezením se tak mohutně protestuje. O to víc je šokující, kolik lidí si to zjevně neuvědomuje.
Vážení zdravotničtí pracovníci, není mnoho lidí a věcí, na které může být naše země v posledních desetiletích hrdá. Jednoznační hrdinové jste však vy všichni za to, jakým způsobem čelíte nynější koronavirové epidemii, jakých obětí jste kvůli tomu schopni a s jakými výsledky se vám to daří v našich podmínkách zvládat.
Já jsem se svojí profesí pro společnost ve srovnání s Vámi zcela zbytečným člověkem. Na rozdíl od mnoha jiných si to ale aspoň uvědomuji, a vaší práci se proto tímto klaním až k zemi.
V úctě
Richard Pokorný
