Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.
„Dlouholetá historie vltavanských spolků a jejich činnost dává záruku, že vorařské tradice na řece Vltavě budou nadále udržovány v povědomí občanů a předávány dalším generacím. Společná nominace šesti evropských států vorařství je pak zárukou další spolupráce při podpoře tohoto sdíleného kulturního dědictví,“ uvedl při podpisu ministr Lubomír Zaorálek.
První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel, je stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují.
Jednotlivé vltavanské spolky byly zakládány na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Mohou se tak pyšnit více než stoletou tradicí. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel, spojených s vorařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Důležitá je rovněž mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku i v ostatních spolupředkládajících zemích. Všechny vltavanské spolky jsou navíc členy Mezinárodní vorařské asociace (MVA), což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.
Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru. Spolky se snaží například o sběr plaveckého slangu nebo písní, které jsou zpívány na spolkových slavnostech a společenských akcích.
