Děkuji za slovo, vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, je to taková pro mě tristní rozprava. A v podstatě k tomu mému vystoupení mě přinutila slova pana ministra, když tady před chvílí reagoval na ty z nás, kteří mluvili přede mnou. Fakt mě to zvedlo ze židle, protože takovou míru odtrženosti od reality si člověk nepředstavuje ani v nejtemnějším snu. Navážu na to, co zde říkala paní doktorka, senátorka přede mnou. Jestliže jste řekl, že školy jsou vaše hlavní priorita, tak to jsem nadskočila třikrát na té židli, protože školy jsou zavřené, až na pár drobných výjimek, prvňáčků a prvního stupně, kde je umožněna rotační výuka. Moje vnučka, která je v prvním ročníku gymnázia ve škole skoro letos nebyla za tento školní rok. A vy tady klidně řeknete – školy jsou naší prioritou. Do toho si čtu, že je tedy pilotní projekt na návštěvu fotbalu, kde otevíráte tribuny na fotbal, ale vedle toho je tedy nebo nad tím je priorita škola. To je k zbláznění. Pro rodiče, pro pedagogy, pro studenty, pro žáky, je to absolutně šílená situace. Nevěřím vládě, že je to její priorita. To by to muselo vypadat jinak. Nemohli bychom být zemí, která ty děti zavřela doma a vykašlala se na ně. To je prostě šílené, co tady předvádíte. K těm školám vám řeknu jednu věc. Před asi týdnem se na mě obrátila naprosto zoufalá ředitelka jedné školy blízko Žďáru nad Sázavou, obec Polnička, kde je základní škola. Ten první stupeň funguje na bázi malotřídky, druhý stupeň je normální. Zatímco všechny ostatní malotřídky fungují bez rotačního principu výuky na prvním tedy stupni, tak protože toto je tedy škola, která první stupeň má jako malotřídky, ale má tu smůlu, že tam má také druhý stupeň, byť je to všelijak oddělené atd., tak jí byl nařízen rotační princip. Rodiče se bouřili, dělají peklo ze života prostě i té paní ředitelce, protože nemůžou pochopit takovýhle nesmysl. Ona se obohatila na ministerstvo školství, to s ní vyběhlo. Tak ať se prý obrátí na vás. Tak se obrátila na vás, jako na ministerstvo zdravotnictví, prosím, nevím, zda jste už stihl se na to podívat, je to základní škola Polnička, bývalý okres Žďár nad Sázavou, paní magistra Romana Chlubnová je ředitelka. Prosím vás, aspoň se na to podívejte, ať vidíte, jaké zmatky opravdu v tom školství fungují.
Mluvil jste o kadeřnicích. No, z těch už se stal takový skoro tragický symbol koronakrize v ČR. A to od samého počátky. A jestliže vy tady klidně řeknete, že jste viděl nějakou senzační reportáž v televizi Nova, která vás pobavila, tak já myslím, že jste jediný, koho to pobavilo. Protože všechny ostatní to přivádí do zoufalství a ke vzteku. Ty kadeřnice dodnes neví, jak budou fungovat. Vy jim řeknete – no, tak oni to nějak vyřeší. Ty kadeřnice to nějak vyřeší. Vůbec nechápu...
Oni sami jako celá živnost nechápou, co mají dělat, to, co mají vyžadovat, a myslím si, že je tady přece normální měřítko v době, kdy bylo uvolnění v loňském roce, tak byly přikázány respirátory, roušky apod. a fungovaly, aspoň v nějaké míře mohly tyto živnosti fungovat, tak nevymýšlejte nesmysly a vraťte se k tomu, co fungovalo a umožnilo to alespoň na nějaké úrovni se těm lidem uživit a čerpat ty služby i nám, kteří je potřebujeme. To stejné, když tady říkáte, no, tak s těmi sportovci báječně jsme to 20 hodin designovali, nadesignovali jsme tedy úplnou blbost, protože se to jinak říct nedá, a nikdo nevěděl, kolik dětí na hřišti, jak to mají udělat, aby na tom hřišti vůbec mohly děti být. Každý, kdo to četl, tak z toho šílel. Protože si říkal, tak my chceme, aby děti sportovaly, aby se hýbaly, vidíme, co se děje, bohužel já nejsem dítě a vidím, jak se mnou koronavir, pokud jde o vládu, zamával a chci se sebou a budu muset se sebou něco dělat. Ty děti říkáte, chceme vést k pohybu, tak to už radši, než tenhle způsob, jak to designujete, tak vymyslete, že každý, kdo zhubne kilo, tak dostane 1 000 Kč a bude to asi výhodnější, protože toto fakt nevede vůbec nikam, co předvádíte. K tomu dodáte úplně mirnic tirdix, řeknete, no tak policie to stejně nebude nějak postihovat, oni si s tím nějak poradí, když tam uvidí ten hlouček dětí, jak se honí někde na louce, no tak oni na ně nepůjdou. Tak k čemu to všechno je? Z toho plyne ta averze lidí proti všem opatřením, která děláte, opatření, která dávají smysl, tak by je většinou lidé dodržovali, protože si uvědomují, že jsme v maléru, vědí, že tady ta nemoc je, nechtějí ji dostat, nechtějí nikoho nakazit, ale když vidí tu sérii neschopnosti trvající už rok, tak už prostě na všechno rezignovali. Podívejte se prosím vás, když jdete po ulici. Dívala jsem se dnes tady na otevřenou zahradu Valdštejnského paláce, kde zatímco zahrádky hospod musí být zavřené, tak tady ve Valdštejnské zahradě sedí – a jsem za to ráda, vděčně, s radostí se dívám na kousek normálního světa – maminky s dětmi nebo přátelé na lavičce, svačí tam, mají nějakou limonádu, a mně to přijde, že toto všechno se může odehrávat i na těch zahrádkách restaurací, u kterých stále nevíte, co s nimi máte udělat. Už škoda řeči o tom květinářství nebo knihkupectví. Miluji květiny, jsem šťastná, že mohli být otevřeni květináři, jsem za to vděčná, přeji všem květinářkám v ČR, aby aspoň ony se mohly živit, ale zrovna tak jako bývalý knihkupec mám kamarády v oblasti knihkupectví a rve mi to srdce, když vidím, co se děje, že nemohou fungovat a je to nezdůvodnitelné, nevysvětlíte to nikomu, proč stejný sortiment mohou prodávat velkoobchody a maloobchody, které si umí dát ceduli na dveře, provozovny pro tři lidi, pro pět lidí, všichni to uměli uhlídat, a vy je stejně držíte zase dál v nečinnosti a v zoufalství a myslím si, že to má obrovský dopad na celkově vnímání pozice občana versus stát. Ta míra nedůvěry občana ve stát může vyústit v něco, co si snad ani vy nemůžete přát, obrovskou míru radikalizace lidí, kteří řeknou, tak na tohle už fakt kašleme a budeme si dělat věci po svém a nebudeme už poslouchat vůbec nic. Protože už teď se museli zařídit podle svého, už na tom, jak fungují, když slyšíte lidi, že kupují auta, tak někde přes okénko asi. Nebo jízdní kola se prodávají přes okénko. Dobře. Tak se prostě ti lidé zařídili, aby alespoň nějak mohli fungovat, protože pochopili, že všechny ty klacky, které jim házíte pod nohy, že nevedou nikam než do pekla, a aby alespoň něco bylo, tak se nějak zařídili, s nadějí, že na ně nevletíte se sankcemi, pokutami, já nevím, s jakou všemožnou buzerací, protože už to jinak nemohu nazvat, a nebudete jim dál ztrpčovat život. Čili já vás chci poprosit, abyste se dívali realisticky na svět kolem sebe, abyste se podívali, jak skutečně to vypadá, abyste nedesignovali 20 hodin nějaké nesmysly od pobytu dětí na hřišti, ale abyste se podívali na to, jak mohou fungovat školy, jak může fungovat sport, jak může fungovat živnostenské podnikání, jak může fungovat kultura, prostě v rámci možného otevírat ten život, protože to, co děláte, opravdu je do nebe volající a to už nechávám stranou tu poslední poznámku, kterou jsem si tady v rychlosti napsala kolem toho Nejvyššího správního soudu, protože si velmi dobře pamatuji, že vy jste v tu první chvíli řekl, jo, tak my to nařídili, on nám to soud asi shodí, ale než to shodí, tak ono to bude muset fungovat a tím získáme nějaký čas. No, tento přístup k právu je prostě šokující, vedle toho všeho, co už jsem tady řekla. Nezlobte se za tu emoci, ale prostě, když jsem řekla, že mě bohorovnost a odtrženost od reality zvedla ze židle, tak mě to fakt zvedlo ze židle a asi to bylo slyšet na mém hlasu. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
