V podání ústavní soudkyně to nevypadá ani o trochu kultivovaněji:
reformy současné vlády, které oceňují uznávaní odborníci a ratingové
agentury, jsou prý „šílené, asociální a já nechci žít ve státě, který se
chová jako asociál…Tyto reformy mnoho lidí uvádějí do opravdové bídy.
Vidíme to dnes a denně. V takto spravovaném státu žít prostě nechci.“
Nevím, zdali paní Wagnerová zakouší tento hořký pocit až nyní, za
koaliční vlády Petra Nečase, anebo s ním žije po celých posledních
dvacet let, či přece jenom se jí lépe a volněji dýchalo za vlád Zemana,
Špidly, Grosse a Paroubka? Na politické sympatie má právo každý a ani
paní Wagnerová se netají tím, že je ve své praxi vždy prosazovala.
Postavení ústavního soudce předpokládá ovšem z definice jistou soudnost a
intelektuální strukturovanost. Žalostně blábolivě působí pokusy
doktorky Wagnerové přiblížit čtenářům úlohu Ústavního soudu v našem
právním systému: „Naše ústava vyšla z názoru starého několik set let, že
i většina se může dopouštět tyranie, může zvlčit. Filozofie naší ústavy
je proto založena na tom, že rozhodnutí se přijímají většinovým
způsobem, avšak zároveň je třeba mít i respekt k právu menšiny a
jednotlivce.“ Co věta, to nabubřelá banalita a faktická chyba.
Představy paní Wagnerové o nejvyšší soudní instanci jako o areopagu spravedlivých, nadanému papežskou neomylností a stojícímu nad většinovou, často zvlčilou společností, není z tohoto světa. Ústavní soud je právní, nikoli mravní pojistkou. Však i tam se rozhoduje většinovým hlasováním, i tam vzlíná lidská zvlčilost. Spíš než poslední instancí pravdy a esencí filozofických idejí, na nichž je založena moderní společnost (zdaleka ne tak dlouho, jak se domnívá paní doktorka), je Ústavní soud justiční pojistkou, jež je odvozeninou a pokračováním politického systému, nikoli jakousi jeho ideální protiváhou.
Tak třeba ústavní právo Kanady, které by Eliška Wagnerová měla znát důvěrně, zahrnuje tzv. „vzdorovou doložku“ (notwithstanding clause), která umožňuje vládě rozporovat obzvlášť sporné nálezy Nejvyššího soudu, především právě z oblasti menšinových práv.
Věcná diskuse je však sotva možná s člověkem, který zcela vážně proti
současnému stavu České republiky staví údajně bukolické prvorepublikové
poměry: „Tato republika byla v roce 1918 zakládána na humanismu…A když
se dneska podívám, jestli jsou tu aspoň zbytky humanismu? Máme tedy
nárok na to, abychom přežívali dál?“ Jenže první republika byla ve svém
zeměpisném okolí tak neobyčejně úspěšná právě proto, že se ve své
ekonomické a sociální politice řídila zhruba stejnými racionálními
pravidly jako současná reformní vláda a málo dbala nářku těch, kteří jí
spílali do asociálů. A že jich nebylo málo…
„Moje generace“ – říká doktorka Wagnerová – „je ta nejhorší. Na nás
dopadlo všechno, se vším všudy.“ To je možná pravda, ale určitě to
všechno se vším všudy nedopadlo na každého stejně. Znám mnoho
příslušníků téže generace, kteří si zachovali jasný a kritický um a
schopnost pregnantně artikulovat myšlenky o mnoho poschodí vyšší, než
jsou hloupé hospodské řeči. Právě pro to, co mají za sebou, dívají se na
naši současnost s větším pochopením, větší pokorou a s větší nadějí než
odcházející ústavní soudkyně. Eliška Wagnerová vyhrožuje, že i po
odchodu zůstane ve veřejném prostoru. Už se těším na dobu, až za tvorbu
zákonů ponese plnou spoluodpovědnost.
