Vážený pane předsedající, vážený pane vicepremiére, vážené kolegyně, kolegové.

Dnes se v Senátu do finále dostává projednávání zákona, který je poněkud pokrytecky nazván zákonem o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice. Popravdě by se měl snad jmenovat jako zákon o výstavbě jaderné elektrárny nebo jaderných elektráren, které v něm byly stydlivě přejmenovány na nízkouhlíkové zdroje energie.

Já jsem přesvědčen, že tento zákon je třeba zamítnout, neboť jeho přijetí a případná dostavba Dukovan ve skutečnosti neřeší základní problémy české energetiky, na něž se předkladatelé a obhájci odvolávají. Jejich základním argumentem je tvrzení, že bez dostavby dukovanského bloku nemůže Česká republika splnit cíle v oblasti omezení skleníkových plynů, neboť nemá jinou náhradu za uhelné elektrárny, které v jejím energetickém mixu převládají.

Tato obhajoba monstrózní investice z veřejných rozpočtů do jednoho velkého projektu však neřeší problém nevyhnutelného uzavírání uhelných zdrojů energie ani z hlediska celkové kapacity, kterou je třeba nahradit, neboť instalovaná kapacita uhelných elektráren je násobně vyšší, ale zejména z hlediska časového. I nejoptimističtější scénář počítá s dostavbou Dukovan nejdříve v roce 2036, ovšem žádný z projektů jaderné elektrárny se v Evropě nedaří realizovat v plánovaném čase a ceně, a už vůbec se takovému scénáři nedá věřit v České republice, notoricky známé neschopností realizovat velké infrastrukturní projekty včas.

Přitom termín uzavření uhelných zdrojů v roce 2038, se kterým pracuje vláda, je podle všech indicií jen snem. V důsledku rostoucích cen emisních povolenek, které budou patrně ještě akcelerovat, se bude provoz uhelných elektráren z důvodů nerentability omezovat mnohem rychleji. Prostě Dukovany, i kdyby se je podařilo jednou postavit, přijdou – jak se říká – s křížkem po funuse. Možná o celou dekádu později a nepomohou tak řešit naléhavé problém dekarbonizace České republiky.

Ani druhý častý argument propagátorů dostavby Dukovan hájící energetickou soběstačnost země neobstojí před racionální kritikou. Dosud jsme čistými exportéry elektřiny, neboť na úkor životního prostředí jsme neuzavřeli část uhelných elektráren a vyváželi jsme ročně přibližně ekvivalent jedné ze dvou našich jaderných elektráren. Tento idol soběstačnosti ve spotřebě je třeba opustit, protože nebude ekonomicky racionální. Elektřina importovaná z evropských mořských větrných parků bude mnohem levnější než energie z jádra.

Je na druhé straně ovšem strategicky zásadní, aby si Česká republika zachovala instalovanou výrobní kapacitu, schopnou při kolísání energie z obnovitelných zdrojů pokrýt krátkodobou špičkovou spotřebu v zemi. Řešením zásadního problému české energetiky není obří a z hlediska nákladů riskantní investice do jádra, ale podpora plynových zdrojů jako přechodného řešení. V tomto směru je však vláda výrazně méně aktivní jak na evropské, tak na vnitrostátní úrovni. Prostředky, které je vláda připravena utopit v nepotřebném snu o Dukovanech, je třeba raději nasměrovat do podpory plynu v přechodném období, do vodíkových technologií, do obnovitelných zdrojů a přenosových sítí.

A pokud přetrvává společenská i politická akceptace jaderných zdrojů, je třeba otevřít cestu k budování menších tzv. modulárních jaderných elektráren v budoucnosti. U nich alespoň nehrozí, že vložíme – jak Britové říkají – všechna vejce do jedné ošatky, se kterou pak cestou klopýtneme a vložené obrovské finanční prostředky promrháme.

Podávám tedy návrh na zamítnutí tohoto zákona. Pokud takový návrh nenalezne dostatečnou podporu, podporuji 3 pozměňovací návrhy, jichž jsem spolunavrhovatelem, které zčásti limitují veřejné výdaje na tento typ investice a otevírají cestu těm menším jaderným zdrojům. Já, na rozdíl od pana vicepremiéra, si nemyslím, že by nastavení těch stropů mělo zabránit té investici, jenom zachovává parlamentu kontrolu nad tím navyšováním. Protože považuji za chybné, aby vláda dostala bianco šek v těchto věcech zacházet zcela samostatně podle svého uvážení. Děkuji za pozornost.