Tedy člověk, jehož hlavní agendou a náplní činností v posledních letech je právě všemožné poklonkování sudetoněmecké lobby. Za to ostatně na letošním mnichovském sjezdu obdržel nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání.

Herman své současné působení  popisuje jako „usmiřování“, anebo „stavění mostů mezi Čechy a sudetskými Němci“, ale nejedná se o nic jiného, než je snaha o revizi poválečného uspořádání a o ústupky sudetským Němcům a jejich politickým požadavkům, včetně těch restitučních a majetkových.

Sudetoněmecký a protičeský lobbying

Nedílnou součástí těchto aktivit jsou i neustálé omluvy sudetským Němcům za příkoří, které jim údajně zlí Češi způsobili po skončení druhé světové války tím, že je odsunuli do Německa.

Ani zmínka o dějinném kontextu, ani slovo o zvěrstvech, která Němci, včetně těch sudetských, páchali na Češích, českém národě a československém státě (nejen) v letech 1938 až 1945. Jako kdyby se historie česko-německých začala psát až 10. května roku 1945.

Ani slovo o statisících československých obětí německého řádění, ani slovo o koncentračních táborech, o plynových komorách, Lidicích, kobyliské střelnici či o pankrácké sekyrárně. Ani slovo o vyhlazení prakticky všech českých Židů a Romů.

A pokud tam někdy náhodou německá okupace (s genocidními rysy) českých zemí zmíněna je, tak pouze jako záležitost určité skupiny nacistů (důsledně bez uvádění jejich národnosti a státního občanství).  A zároveň je tato okupace se všemi svými temnými doprovodnými jevy stavěna na stejnou úroveň s poválečným odsunem ve stylu „Němci ublížili nám, my jim. Němci se nám omluvili, teď je řada na nás, jsme jejich dlužníky“. 

Herman letos v Mnichově charakterizoval poválečný odsun Němců jako „pomstu vítězů, která vyústila ve vyhnání německých krajanů“. Bavorský premiér Markus Söder na sjezdovém jednání rovněž označil poválečný odsun Němců z Československa za nespravedlivý.

V obdobném tónu hovořila v roce 2018 i spolková kancléřka Merkelová,
když prohlásila, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.

Zpochybňování výsledků druhé světové války a z nich vyplývajícího poválečného uspořádání je tedy oficiálním programem německé vládní a politické reprezentace. Který je tak proto jasně zaměřen proti národním zájmům České republiky.

Zpochybňování odsunu a nutnost jasné reakce

Co se týče české politické scény, Karel Schwarzenberg v památné předvolební prezidentské debatě s Milošem Zemanem v roce 2013 uvedl, že dnes by prezident Edvard Beneš za prosazování poválečného odsunu Němců  stanul před mezinárodním trestním soudem v Haagu jako obžalovaný ze zločinu proti lidskosti.

A v českém politickém i mediálním prostředí poslední dobou čím dál častěji
zní hlas, že poválečný odsun sudetských Němců byl dobově podmíněnou záležitostí, kterou lze částečně pochopit jedině v souvislosti s hrůzami druhé světové války, ale z dnešního hlediska už jde o nepřijatelný exces, který je v rozporu s lidskými právy.

Podle Hermana a spol. jsme zřejmě měli po skončení druhé světové války sudetské Němce, kteří se v drtivé většině případů aktivně podíleli na veškerých zločinech a svinstvech německé okupační správy a kteří rovněž masově podporovali Heydrichův plán konečné likvidace Čechů, přátelsky obejmout a říci jim, slovy české filmové klasiky: „360 tisíc vražd už stačí, drahoušci. Pojďme společně budovat světlé zítřky!“ A jejich předáka K. H. Franka jsme zřejmě místo na šibenici měli poslat do ministerského křesla v poválečné vládě československo-německého národního porozumění.

Tento přístup nelze ani na vteřinu akceptovat a vyžaduje tvrdou a jasnou odmítavou reakci. I, nebo možná hlavně, v (oficiální) politické rovině.

Jednoznačným vzkazem, že odsun sudetských Němců byl naprosto v pořádku.
A to z tehdejšího i z dnešního pohledu. Byl nejen spravedlivou odplatou za podíl českých Němců na rozbití Československa a na následné okupaci českých zemí se všemi jejími zločiny, terorem a masovým vražděním Čechů, ale hlavně byl politicky a strategicky  naprosto správným a jediným rozumným řešením poválečné situace v obnoveném Československu.

Řešením, které umožnilo Československu a jeho následnickým státům, České
a Slovenské republice, přežít v samostatné podobě, ve stávajících hranicích
a v míru až do dnešních dnů. A řešením, které vycházelo z absolutního konsensu všech tehdejších relevantních československých politických stran a společensko-názorových proudů i z absolutního konsensu vůdčích států vítězné protiněmecké koalice

Sudetští Němci na straně Hitlera

Německé menšina v Československu byla od nástupu Hitlera a strany NSDAP k moci  aktivním nástrojem nacistické expanzivní a agresivní zahraniční politiky.
Cílem naprosté většiny jejich příslušníků  - a jejího politického vedení -  bylo rozbití Československa a připojení jeho území, kde Němci tvořili majoritu, k Německu.

A to nikoli až od 30. let 20. století, ale již od samého počátku existence Československa, kdy sudetští Němci hned na sklonku roku 1918 zahájili ozbrojené povstání s cílem odtržení těchto území od československého státu
a jejich připojení k Německu resp. k Rakousku.

Naprostá většina sudetských Němců podporovala nacismus
a Hitlera od počátku jeho existence až do jeho hořkých konců. V posledních československých předválečných parlamentních volbách v roce 1935 volili sudetští Němci  z více než 70 procent pronacistickou  Henleinovu  Sudetoněmeckou stranu.  A v posledních svobodných československých předválečných volbách vůbec, kterými byly obecní volby v květnu roku 1938, tuto stranu volilo v průměru už 90 procent sudetských Němců.

Nesmíme  zapomenout ani na to, že po záboru pohraničního území Československa Německem na podzim roku 1938, kdy vznikla říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) jako součást Velkoněmecké říše, si naprostá většina sudetských Němců dobrovolně zvolila německé občanství. V době odsunu již tedy několik let nešlo, z jejich vlastního rozhodnutí, o občany Československa – a tedy ani o žádné naše krajany. Odsun tak také de facto finálně realizoval jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“ (domů do Říše).

Odsun byl jednoznačně správný a nutný!

Odsun Němců byl  -a stále je - tedy principiálně naprosto oprávněný. Oprávněný historicky, politicky i morálně. A také byl zcela racionální, a to oboustranně.   V tom smyslu, že s jistotou zabránil (v případě, že by k němu  nedošlo) vypuknutí živelné občanské války na etnickém základě, která by mj. přinesla i masovou eskalaci protiněmeckého násilí. U vědomí  hrůz, které Němci na Češích napáchali docela pochopitelnou.

Odsun tedy také pomohl  ušetřit životy tisíců sudetských Němců a v posledku jim umožnil  začátek nové existence v Německu. Sudetští Němci – a jejich potomci – si tedy v zásadě nemají absolutně na co stěžovat. Nehledě na to, že poválečnému odsunu Němců předcházelo v letech 1938 až 1939 vyhnání Čechů z tzv. Sudet.

Pro mnoho sudetských Němců byl naopak odsun výhrou a záchranou, protože v zájmu spravedlnosti měli být nejprve v Československu souzeni (a odsouzeni) za vlastizradu a další zločiny, které páchali během války.

Není pravdou ani to, že odsun Němců z  Československa proběhl na základě uplatnění nějaké  kolektivní viny. Z  odsunu bylo totiž vyňato cca 250 000 českých Němců (tedy okolo 10 procent jejich celkového počtu), kteří se aktivně podíleli na protinacistickém odboji. Ti si zaslouží navždy naší úctu.

A nesmíme zapomenout ani na to, že myšlenka poválečného odsunu Němců měla svůj původ v prostředí domácího protiněmeckého odboje. Tedy mezi lidmi,
kteří od prvního dne aktivně vystupovali proti německé okupaci. S nasazením životů, které v mnoha případech obětovali za budoucí svobodu své vlasti. Byli to lidé, díky nimž bylo poválečné Československo považováno za nedílnou součást skupiny  vítězných států. Ten, kdo dnes odsun zpochybňuje, tedy zároveň šlape po jejich památce a po jejich odkazu.

Skutečná konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým

Americký politický filosof Robert Nisbet kdysi napsal, že skutečná a opravdová konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým. Je v tom hluboká pravda. Proto je ve všech debatách o sudetoněmecké otázce nutné a nezbytné mít především
na paměti osudy českých vlastenců a odbojářů, vojáků  i civilistů, kteří se postavili německé okupační moci a kteří v tomto boji položili své životy.

Jména některých z nich si můžeme přečíst například na stěnách Jízdárny ruzyňských kasáren, kde se na místě někdejšího popraviště nachází citlivě zrekonstruované pietní místo. Na cihlových zdech jsou zde  dodnes zřetelně patrné stopy po kulkách popravčích komand.

A je třeba se ptát, co by tito národní hrdinové říkali dnešnímu klanění se části české politické třidy sudetských Němcům a jak by asi reagovali na – některými českými politiky podporovanou – myšlenku uspořádat příští sudetoněmecký sjezd v České republice. A jaký by na to měli názor třeba kapitán Václav Morávek, Jan Kubiš a Jozef Gabčík

Z úcty k nim a ve jménu nejvlastnějších českých národních zájmů je pak přípustná pouze jediná odpověď adresovaná reprezentaci sudetských Němců a jejich 5. koloně v České republice:

„Nikdy, herr Herman und herr Posselt!“