1. Kdyby Babiš a Orbán nesli odpovědnost za spolupráci v Evropě po druhé světové válce, s jejich přístupem by nikdy nemohlo dojít k usmíření a založení evropské prosperity. Každý by bouchal do stolu a chtěl bezohledně jen to svoje. Tehdy bylo potřeba víc než „národní zájmy“.
2. Orbán ve své zemi připomíná staleté křivdy minulosti a jitří maďarskou menšinu v okolních státech. Babiš posiluje strach, aby mezitím čerpal dotace až do úplného vyčerpání.
3. Orbán zlikvidoval média i opozici. Babiš si vlivná média raději nakoupil, aby o něm „psaly pravdu“. A tak se dnes mohou ministři jeho vlády ze stranického tisku dozvídat mimo jiné i o svém odvolání.
4. Orbán mluví o suverenitě, vymezuje se vůči EU a otevírá Maďarsko Rusku a Číně, které toho ochotně využívají. Zato Babiš má z EU dojnou krávu, a tak „hájí suverenitu“ bojem pouze proti dílčím otázkám a proti migrantům, kteří by prý „přepsali” kulturu. (Sám je ekonomický migrant, který se nenaučil česky.)
5. Jedno však Babiše a Orbána výrazně odlišuje: zatímco Orbánovy projevy stojí za to číst a analyzovat, u Babišových výkřiků to bývá ztráta času. Výjimky najdeme, např. jeho slova ve Vrbětické kauze o „útoku na zboží“, která analyzovalo hlavně putinovské Rusko... a zneužilo je proti nám.
Orbán i Babiš zjevně potřebují udržet moc. Ale zapomínají na svou odpovědnost. Ukazují, že hrozba bezbřehého populismu, který pomohl rozpoutat nejkrvavější války, může být přítomná i v 21. století uvnitř nejstabilnějších politicko-bezpečnostních unií a aliancí.