Nebudou jimi programové souboje jednotlivých kandidujících subjektů o budoucí podobu českého školství, zdravotnictví, kultury či sportu, ba ani ideové bitvy o podobu hospodářské či sociální politiky, jakkoli i ty budou nesporně důležité. A jakkoli důležitý bude i souboj vizí o budoucí podoby české zahraniční politiky – který se ovšem již delší dobu odehrává v rovině „samostatná politika suverénního státu“ versus „až co řekne Evropská unie, NATO a USA“ a stranicko-politicky po linii „SPD (a občas ještě KSČM) proti všem ostatním“.

O co se bude hrát

Klíčovými tématy však jsou záležitosti, o kterých se bohužel nahlas moc nehovoří, a které jsou spojeny právě s členstvím (na hranici poddanství) České republiky v Evropské unii. Jde ovšem o zásadní křižovatky, kde odbočení špatným směrem bez nadsázky znamená postupné odevzdání zbytků naší národní suverenity do Bruselu a Berlína. A nevratné poškození českých ekonomických zájmů a obětování národní prosperity jako „bonus“.

V prvé řadě jde o tzv. Konferenci o budoucnosti Evropy, což je institucionalizovaná debata nad dlouhodobou strategií Evropské unie po roce 2021. Tedy o podobný formát, jakým byl na počátku století Konvent o Ústavě pro Evropu, který nakonec rezultoval v přijetí Lisabonské smlouvy, která Evropskou unii fatálně proměnila a nasměrovala ji  na trajektorii k federálnímu nadstátu

Obecně proklamovaným cílem této „nové strategie Evropské unie pak má být – vzletnými slovy řečeno -  ekonomika zaměřená na lidi a prostředí, ve kterém žijí.

Konference „mnichovského“ typu

Teze k přípravě Konference o budoucnosti Evropy (která není synonymem Evropské unie, ale bruselští pohlaváři už léta arogantně oba pojmy ztotožňují) obsahují některá již známá hesla z unijní frazeologie, např.:

·      Evropská unie musí být silnější.

·   Evropská unie se musí stát celosvětově nejvíce konkurenceschopnou, sociálně inkluzívní a klimaticky neutrální ekonomikou.

·  Základem evropské integrace bude rovnováha mezi hospodářským růstem a sociálním pokrokem, jejímž předpokladem je naplňování Evropského pilíře sociálních práv zaručujícího rovnost příležitostí, přístup na trh práce, spravedlivé pracovní podmínky, sociální ochranu a sociální začleňování včetně odstraňování chudoby a získávání vzdělání.

Poslední bod neznamená nic jiného než pokus obejít základní smlouvy Evropské unie (tzv. primární evropské právo)
a převést sociální politiku mezi společné unijní politiky řízené nadnárodními bruselskými orgány, přestože dle smluvního nastavení má jít jednoznačně o oblast veřejné politiky, která je zcela v gesci suverénních národních států. To musíme, jako Česká republika, rázně odmítnout  v samém zárodku!

Evropská komise slovy její  předsedkyně Ursuly von der Leyen proklamuje, že cílem Konference nemá být nic menšího než otázka změny fungování Evropské unie.

Evropská komise zde rovněž nastolila téma přiznání legislativní iniciativy pro změny unijního práva Evropskému parlamentu. A to jako celku, což je, vzhledem k jeho složení, velmi nebezpečné. Momentálně je totiž  europarlamentní většina snad ještě více federalistická, progresivistická a „zelená“ než sama Evropská komise.

A dále bude v rámci Konference „na stole“ i otázka rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na půdě Rady Evropské komise i do oblastí, kde dosud mají jednotlivé členské státy právo veta: do unijní zahraniční politiky, do sociální politiky, do daňové politiky. Což je další černá můra pro zastánce svobody, demokracie a národní suverenity.

I Ty, Věro?!

Místopředsedkyně  Evropské komise Věra Jourová má v rámci Konference za úkol připravit revizi celého designu a procesu voleb poslanců Evropského parlamentu – a to včetně systému tzv. spitzenkandidatů, včetně návrhů na zavedení jednoho (celounijního) nadnárodního volebního obvodu, nadnárodních kandidátních listin společných pro všechny státy Evropské unie a reformy unijního volebního práva. Sledujeme-li dosavadní  kroky Věry Jourové v roli eurokomisařky, je opravdu na místě velký strach…

Podle představ Evropské komise i europoslanců federalistické parlamentní většiny  by se výsledky této reformy měly promítnout už do podoby příštích voleb do Evropského parlamentu, které se budou konat v roce 2024.

Tento koncept musíme opět zcela zásadně odmítnout – i za cenu ostrého střetu České republiky s Evropskou komisi, Soudním dvorem Evropské unie i nejsilnějšími státy Unie v čele s Německem. Jedinou přijatelnou reformou voleb do Evropského parlamentu je jejich zrušení – ruku v ruce se zrušením samotného europarlamentu. Což je ovšem, bohužel, dost nerealistická představa. Rychlejší a efektivnější bude Czexit.

Pokud by ovšem  v rámci závěrů Konference  teoreticky došlo k podání návrhů na takové změny v uspořádání Evropské unie a jejích orgánů, které by se týkaly podoby primárního práva a revize zakladatelských smluv, musíme trvat na tom, aby o této věci hlasovali všichni občané České republiky v celostátním závazném referendu.

Zelené peklo

Druhým takovým stěžejním tématem je  tzv. Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal), což je soubor politických iniciativ Evropské komise, jejichž hlavním cílem je dosáhnout toho, aby všechny státy Unie byly v roce 2050 tzv. klimaticky (uhlíkově) neutrální.  Jde o plán, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990.

Čili jde o zcela nerealistický, utopický a nebezpečný plán,   který povede ke zničení velké části našeho průmyslu, energetiky a dopravy, se všemi představitelnými negativními dopady těchto procesů  na životní úroveň a na kvalitu života českých občanů. Navíc jde o projekt neuvěřitelné nákladný. Pro dosažení cílů v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 bude dle předběžných kalkulací třeba přibližně 260 miliard euro dodatečných ročních investic.

Což je v době bezprecedentně rychle rostoucího zadlužení států Evropské unie, zvláště  po schválení loňského  tragicky deficitního nového sedmiletého rozpočtu Evropské unie a tzv. Fondu obnovy (Next Generation EU), který, v rozporu s unijním primárním právem zavádí společné unijní dluhopisy, které budou splácet i čeští občané naprostý hazard a fantasmagorie. Bohužel, český premiér ve věci rozpočtu nevyužil svého práva veta a i lehkost, se kterou česká vláda, i většina opozičních stran, přistupuje k tzv. Green Dealu, je, řečeno s Milanem Kunderou, nesnesitelná.

Po suverénní české vládě hodné tohoto adjektiva lze požadovat jediné – naprosté odmítnutí jakkoli na Zelené dohodě participovat, nezavírat zběsile české uhelné elektrárny a urychleně dostavět další jaderné bloky v Dukovanech i Temelíně. Nyní raketově rostoucí ceny energetických komodit ostatně ani jinou rozumnou cestu nenabízejí a nepřipouštějí.  Učiňme tak opět klidně i s vědomím rizika unijních sankcí, stejně tak, jako postupují Poláci a Maďař i v záležitostech jejich národních zájmů.

Nebude to nic jednoduchého, protože kromě zahraničních institucionálních protivníků zde proti zájmům České republiky silně lobbují (a bojují) i mnohé další entity, včetně našich vnitřních. Jejich společným jmenovatelem je to, že ačkoli k tomu nemají žádný mandát od voličů-českých občanů, přesto se reálně účastní politického rozhodování – tím, že jej různými způsoby zásadně ovlivňují.

Deep state

Jde zejména o audiovizuální média, především ta veřejnoprávní, o velké podnikatelské korporace, hlavně zahraniční či mezinárodní, o velké politické neziskové (či spíše nepokrytě nátlakové) organizace napojené na veřejné rozpočty – a v neposlední řadě také o justiční orgány (od státního zastupitelství po ústavní soud) a zpravodajské služby.

Všechny tyto subjekty v posledních letech, přestože jim to nikterak nepřísluší, vstupují aktivně do politiky a – často voluntaristicky a demonstrativně – ingerují do oblastí, které mají být doménou volených reprezentantů s přímým mandátem od občanů.

V této souvislosti je také velice zajímavé, že když některý členský stát Evropské unie začne v rámci  svého vnitrostátního práva činnost výše zmíněných subjektů zcela legitimně regulovat, okamžitě se stává terčem zájmu unijních orgánů a je Bruselu posazen na pomyslnou trestnou lavici jakožto obžalovaný.

Každý politický subjekt, který bude chtít otočit neblahý trend výprodeje české národní suverenity a začít efektivně řešit nejpalčivější české problémy dneška a blízké budoucnosti, se tak bude muset nevyhnutelně s touto „chobotnicí“ utkat. A na to musí být dostatečně silný.

I toto mějme na paměti u volebních uren.