Sociální demokracie je v hluboké krizi. Ta krize je způsobena ztrátou věrohodnosti jejích představitelů a odklonem od hodnot, které jsme si s demokratickou levicí vždy spojovali.
Sociální demokraté byli po celé dvacáté století vždy mezi prvními oběťmi totalitářů, diktátorů a uchvatilelů. Komunisté i nacisté dobře věděli, proč sociální demokraty pronásledovali a zavírali do svých lágrů.
Se sociální demokracií byl totiž vždy spojen boj za práva pracujících a slabších, ale i ochrana demokracie a svobody, stejně jako respekt k jinakosti. Každý sociální demokrat vždy věřil, že člověk má stejná práva, bez ohledu na národnost, pohlaví, víru, bohatství, vzdělání nebo jakoukoli odlišnost.
Sociální demokracii byla vždy zcela cizí spolupráce s nacionalisty, oligarchy a šovinisty.
V tom byla její předvídatelnost i síla.
V poslední době se však na tyto jistoty už nebylo možné spolehnout.
Sociální rozměr politiky byl často redukován jen na snahu vyrovnat se babišovskému populismu. Jakoby sociální stát znamenal o trochu větší drobky ze stolů bohatých a mocných.
Spolupráce s velkokapitálem vedla k tomu, že jsme se nedokázali zastat zaměstnanců nebo drobných živnostníků proti obřím korporacím.
Ústupky extrémní pravici zase vedly k rádoby chlapáckému tvrďáctví vůči těm nejchudším, bezbranným a sociálně vyloučeným.
To vyvrcholilo opakovanou spoluprací s exponenty neonacistické DSSS, případně s národovci a pohrobky klerofašismu ze Slovenska.
Politika evropské spolupráce byla často relativizována a naše postoje mohly být považovány za příklon k autoritativním režimům v Rusku nebo Číně.
Zmíněné posuny v politice ČSSD dostaly ideologickou podporu v podobě souboru textů pod názvem Budoucnost levice bez liberalismu.
V ní se její autoři snaží o teoretické zdůvodnění oprávněnosti spolupráce s nacionalisty, komunisty a oligarchy. Vidí v ní budoucnost levice a striktně odmítají spolupráci s progresivními a liberálními středolevými subjekty.
Před levici tak staví falešné dilema: buď musíte odmítnout hodnoty liberální demokracie nebo hodnoty sociální spravedlnosti.
Definitivní příklon k takto definované národně-socialistické politice znamenal poslední sjezd ČSSD. Na něm bylo zvoleno prakticky jednobarevné levicově konzervativní vedení. A byl vysloven jednoznačný požadavek, aby nositelé alternativních názorů do voleb mlčeli. Členská základna tento ultimativní požadavek na názorovou jednotu svému novému vedení téměř bez výhrad splnila.
Výsledkem byla volební katastrofa. Sociální demokracii logicky opustila drtivá většina voličů podporujících hodnoty liberální demokracie a evropské spolupráce.
Hodnotový relativismus ČSSD vyděsil příliš mnoho lidí.
Byli tak často ochotni volit proti svým ekonomických a sociálním zájmům, ve strachu o svá práva občanská a politická. Naši voliči tak ukázali větší občanskou vyspělost než jejich představitelé.
Sociální demokracie přišla o jeden z hlavních pilířů své politiky a stala se tak jen svou vlastní zmrzačenou karikaturou.
Ukázalo se, že lidé chtějí spíš levici bez nacionalismu a komunismu, než bez liberalismu.??
Češi milují sociální demokracii. Ta je ale musí přestat opouštět a zrazovat.
Zrada staletých idejí sociální demokracie bude mít za důsledek českou parlamentní politiku bez levice.
Není to vina voličů. Je to vina těch, kteří opouštějí hodnoty a snaží se je nahradit populismem a lacinými hesly.
Bez přesvědčení, bez vizí a bez ohledů.
Bez zásad.
Tak si to pojďme přiznat a vrátit se k tomu, co je opravdu důležité.
Dlužíme to rodinám s dětmi, pracujícím, důchodcům a mnohým dalším, kteří to teď budou mít opravdu moc těžké.
