Podobně nesmyslné a urážlivé jsou i rakousko-uherské resentimenty, vyvolávající duchy starého mocnářství, kde údajně bylo Čechům lépe než v jejich vlastní republice, jejíž vznik byl prý, dle vyznavačů tohoto historického masochismu, chybou a omylem. Odmitněme tyto bludy raději v jejich samotném zárodku.
Vznik Československa nebyl náhodou ani nezaslouženým darem nebes a velmocí. Nebyl by možný bez hrdinství a obětí desítek tisíc českých a slovenských vojáků na bojištich první světové velké války, zejména pak bez heroických výkonů našich legionářů.
Tato část naší historie je poměrně známá a ve veřejném prostoru se o ní léta píše a hovoří. Mnohem méně známé jsou dějinné peripetie, které následovaly těsně po vzniku prvního československého státu a v nichž šlo o jeho samotné udržení v stávající hranicích v regulérním ozbrojeném boji.
Československo mělo od první vteřiny své existence velmi napjaté a nepřátelské vztahy se všemi sousedními státy, a to nikoli vlastním přičiněním. A nešlo zdaleka jen o problém vztahu k okolním zemim.
Časovanou bombou v základech nového státu byly hlavně jeho vztahy k německé menšině, žijící na jeho území, resp. nepřátelský vztah této menšiny k Československu. Němci, žijící v českých zemích, zejména v jejích pohraničních oblastech, existenci nového československého statu nepřijali a požadovali připojení území s většinově německým osídlením k Rakousku či k Německu.
Už 21. října 1918 tak němečtí poslanci rakouskéhio Říšského sněmu, zvolení v českých zemích, odmítli vznik Československa a oznámili úmysl oddělit od něj jeho pohraniční oblasti.
Dne 30. října 1918 bylo vyhlášeno tzv. Německé Rakousko (pozdější Rakousko), jehož součástí měly být i čtyři českými Němci obývané "provincie", Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren), a rovněž i tři německé exklávy, vnitrostátní československé městské aglomerace, které s Rakouskem ani přímo nesousedily - Brno, Jihlava a Olomouc.
Dne 11. listopadu 1918, v den vyhlášení samostatné německé republiky, Německé Rakousko ohlásilo záměr k Německu se připojit, a den nato, 12. listopadu 1918, toto připojení oficiálně vyhlásilo. Návrhy československé strany (zastoupení Němců v československé vládě, tři samosprávné německé župy, němčina jako druhý oficiální jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika, atp.) političtí zástupci českých Němců tehdy odmítli.
Nová československá státní reprezentace se zase odmítla svých pohraničních území vzdát, s odkazem na historické pravo, mezinárodní poválečné dohody a s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí. A rozhodla se proto pro vojenské obsazení příslušného území.
K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech - u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. Dne 11. 12. byl dobyt Tanvald, poté byl obsazen Jablonec nad Nisou. 15. 12. byl dobyt Liberec, 16. 12. Cheb.
Bojovalo se i na jihu země, v Bílovci, Šumperku, Moravském Berouně, Kaplici či v Dolním Dvořišti. Snad nejrozsáhlejší boje pak probíhaly na jižní Moravě – ve Slavonicích, u Prosiměřic, kolem Znojma a v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že šlo o regulérní válku, i válku proti cizí intervenci, protože české Němce podpořila ozbrojeným angažmá i rakouska armáda.
A - na základě těchto historických skutečností - je rovněž evidentní, že úklady německé menšiny proti Československu zdaleka nezačaly až s nástupem Hitlera k moci a že nenávist drtivé většiny českých Němců a jejich politické reprezentace k našemu státu byla a priori od samého počátku jeho existence.
Prakticky okamžitě po této válce následovala, opět vítězná, válka československo-maďarská (označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919.
Následně, opět v roce 1919, muselo Československo své hranice hájit i proti Polsku, v rámci tzv. Sedmidenní války o Těšínsko. Československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup směrem na Varsavu až na tvrdý nátlak Francie a Velké Británie. Tato událost vyvolala i poměrně málo známý spor Masaryka a Beneše, kdy TGM se zastavením postupu naší armády, narozdíl od Beneše, dlouho nesouhlasil.
Moderní československý stát se tedy zrodil v tvrdých bojích, nešlo o žádnou dějinnou samozřejmost. A v dalších tvrdých bojích pak museli naši předci jeho existenci a suverenitu opakovaně uhájit.
Mějme to na paměti vždy - nejen 28. října.
