Vláda bude totiž rozhodovat o tématech, která dopadají na celou populaci, ne jen na její polovinu. Problém s nepřítomností žen na ministerských postech není o nenaplnění kvót, nebo tom, jak hloupě to bude vypadat na fotce. Je to problém absence hlasu poloviny naší země v rozhodování o tom, jestli se znova zavřou školy, nebo jak se změní pracovní podmínky.

Každý totiž podvědomě rozhodujeme podle své vlastní zkušenosti. A pokud například o problému sexuálního obtěžování na pracovišti nebo o potřebě rozšíření dětských jeslí bude rozhodovat někdo, kdo se s nimi do té doby nikdy nesetkal, může je považovat za druhořadé, popřípadě vůbec nevědět, že nějaké problémy existují.

Nejsou místa ve školkách? Rodičovská dovolená není dostatečně flexibilní? Zavřeli jsme školy a maminka se teď musí postarat o děti, domácnost, práci a sebe samotnou? „Ony to holky doma nějak zvládnou, my máme zrovna moc práce s volbou národního ptáka.“Vidíte? Celé je to o zkušenostech a o prioritách. Ministryni, které má za sebou zkušenost se školní výukou v době pandemie, by nikdy nenapadlo jako první opatření plošně uzavřít školy. Věděla by totiž, jak tento krok dopadne na život konkrétních žen, kterým naráz přibyde hromada nových povinností.