Proč o tom píši? Ve středu jsme také projednávali návrh novely zákona o mezinárodním právu soukromém, který předkládal kolega senátor Václav Láska. Velmi zjednodušeně řečeno, šlo o drobnou úpravu, která by výrazně zjednodušovala případný návrat stejnopohlavních párů ze zahraničí s osvojeným dítětem. O každém konkrétním případu by rozhodoval soud. V bohaté a až bezbřehé diskusi padaly různé argumenty pro a proti. Osobně určitě patřím k těm, co podporují tradiční rodinu, křesťanské hodnoty, tradice, ale na druhou stranu nemůžu zavírat oči před realitou. V České republice je přes 180 tisíc případů, kdy dítě či děti vychovává pouze matka nebo otec, jde o rozvedená manželství, samoživitelky či samoživitele. Předmětná novela by se ročně týkala několika desítek dětí, což je ve vztahu k tomu, jaká je zmíněná realita při výchově dětí, poněkud marginální, a pokud děti vyrůstají v harmonickém vztahu a s láskou, tak je to určitě lépe, než kdyby měly vyrůstat někde v ústavech.

Z hlediska právního šlo touto novelou v zásadě o to, že pokud nastal právní účinek (zde osvojení stejnopohlavním párem) na území cizího státu, pak je na místě takový důsledek v zásadě respektovat. V 18 evropských zemích takové právo platí.

Předmětná novela nakonec skončila „pod stolem“, nebyla přijata ani zamítnuta. Většina senátorů a senátorek se při hlasování zdržela. Argumenty proti přijetí této novely většinou postrádaly racionální jádro nebo byly zástupné, nepodstatné.

Některým kolegům, ale i kolegyním, ale i pisatelům desítek emailů, kterými nás v posledních dnech zahrnuli, se tak nějak hroutil jejich „mačovský“ pohled na svět, na rodinu. Ten mívám občas asi také, ale v daném případě je potřeba si uvědomit, že jde především o zájmy dětí, kterým v těchto případech ČR vlastně bere jejich rodinu.