Karel Kramář vystudoval práva, vedle toho se zajímal též o problematiku národního hospodářství a finanční vědy. V roce 1891 byl Karel Kramář zvolen za mladočeskou stranu do vídeňského parlamentu, v roce 1906 se stal předsedou mladočeského klubu. Pod vlivem své ruské manželky propagoval myšlenku panslavismu a orientaci na carské Rusko.
Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat domácí odboj, roku 1915 byl zatčen a v procesu spolu s A. Rašínem odsouzen k trestu smrti za velezradu. Později mu byl trest zmírněn na 20 let a v roce 1917 byl amnestován. V roce 1918 se stává předsedou České státoprávní demokracie (která je později přejmenována na Národní demokracii).
V době vyhlášení samostatného Československa se Kramář nacházel v Ženevě na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády.
Dne 14. listopadu 1918 řídil historicky první jednání nově ustanoveného Národního shromáždění (Čs. parlamentu), který ho zároveň zvolil ministerským předsedou nově vzniklého státu. Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po neúspěchu jeho strany v obecních volbách. V žádné další československé vládě již nepůsobil.
Při zahajovacím proslovu Národního shromáždění také řekl: „Na nás je, aby český národ dokázal, že dovede býti svobodným. Věříme a doufáme, že to plnou měrou dokážeme!“