Paní předsedající, děkuji za slovo. Já rozhodně chválím tu možnost zvýšit pravomoci ředitelů. Bohužel tentokrát jenom v jednom konkrétním případě. Ty pravomoci ředitelů by rozhodně měly být větší. Později se dostanu k tomu, co mě k tomuto názoru vede.
Musím ale říct, že těch deset dní - jsou to vlastně dva pracovní týdny. Je v tomto směru skvělé, že ředitel má šanci, protože já obecně všechny ředitele považuji za vysokoškolsky vzdělané a samostatně myslící lidi, kteří jsou na svém místě, a oni v tu chvíli musí - toto je obecný problém systémový v našem školství. Na bedra našich ředitelů se neustále valí další a další požadavky, další a další věci, které oni musejí splnit. Opravdu ten ředitel v některých chvílích, aby v té škole spal. To znamená, že kromě zvýšení pravomocí ředitele v tomto konkrétním případu bychom se obecně i měli zamyslet, co s tím, aby ředitel nebyl otrokem té své práce. Mě zaujalo, protože ta administrativa je neuvěřitelná, že se to má řešit tím, že má být jakýsi kurz, kde se ředitelé naučí delegovat tu zátěž na někoho jiného. Takže to jsem si musel přečíst několikrát, abych uvěřil vlastním očím. My tady pořád mluvíme o tom, že tu přebujelou administrativu atd. nějakým způsobem omezíme, a my to chceme řešit tím, že my ji neomezíme, možná ji ještě navýšíme, a aby na toho pana ředitele toho nebylo moc, tak aby to na někoho, lidově, jak se říká, hodil. A mě by zajímalo, na koho to ten pan ředitel má hodit. Jestli na paní uklízečku nebo na paní kuchařku? Protože co si budeme povídat, když vezmu posloupnost velení, kdo přichází další do úvahy, jsou zástupci ředitele. Ti ale zase nemají až tak výrazně omezené úvazky, mají svoji přímou vyučovací činnost, takže ti z toho asi také nebudou dvakrát nadšení.
Druhá věc je, co ti ředitelé vlastně musejí řešit. A bohužel ředitel v dnešní době - my pořád vycházíme z toho, že v pozici ředitelů jsou vystudovaní učitelé, kteří mají za sebou určitou pedagogickou praxi. Problém je v tom, že my na pozici ředitele po nich chceme úplně něco jiného. Dalo by se říct, já už začínám míst pocit, že by snad u pedagogických fakult měl být samostatný studijní obor s názvem ředitel, protože on musí řešit ekonomické otázky.
On musí řešit legislativní otázky, teď musí přijímat práci Krajských hygienických stanic, aby se to nepletlo. A my vlastně ty ředitele házíme přes palubu. Moje osobní zkušenost, mluvila se mnou kolegyně, zkušená učitelka, která je ve školství 23 let, nastupovala rok přede mnou, a ta skoro se slzami v očích říkala, že už toho má dost a že vážně uvažuje o tom, že skončí, přitom tím školstvím žije. Jen tak mimochodem, na naší škole vytvořila třídy s prvky montessori. Ona opravdu věnovala tomu neuvěřitelné úsilí, vlastní finance, všechno zařídila prakticky sama a rozjela montessori třídy, což je úžasná věc, když si rodiče mohou vybrat ze způsobu výuky.
A ona říkala: My jsme hozeni přes palubu. Tady se dělají nějaká jakoby nepopulární opatření, která ale musí vyhlašovat ředitelé, ti ředitelé za to mají veškerou odpovědnost, ale hlavně z pohledu těch rodičů. Ono obecně, teď momentálně jsme ve stavu, kdy se to všechno hází na ty ředitele a pedagogické pracovníky a oni jsou vlastně mezi mlýnskými kameny. Oni ať se rozhodnou jak se rozhodnou, vždycky budou ti špatní. Mluvím z vlastní zkušenosti. Když budu do detailu dodržovat veškerá opatření, i když soud rozhodl, že jsou špatná, z našeho pohledu nemají žádnou logiku, tak jedna polovina, stejně jak totiž je rozdělena společnost, tak úplně stejně jsou rozděleni ti rodiče. Takže ředitel rozhodne tak, že bude striktně všechno dodržovat. A už na něj míří žaloby od jedné půlky rodičů. On se tedy rozhodne, zachovám si zdravý rozum, trošičku to rozvolní, a v tu chvíli ho zažaluje druhá polovina rodičů, která má prostě pocit, že ty jejich děti chce zabít.
A prostě ti ředitelé v tomto směru nemají vůbec žádnou oporu. Dále jakým způsobem teď funguje informování, co vlastně ti ředitelé mají dělat. Nyní za současné situace není nic divného, kdy paní ředitelce do datové schránky přijde informace, co má dělat od pondělí ráno, a přijde jí to v neděli večer do datové schránky. Já tedy si úplně nejsem jistý, jestli Ministerstvo školství má představu o pracovní době ředitelů a učitelů, ale nejsem si úplně jistý, že ředitel v té škole spí a pravidelně každou hodinu si zjišťuje, jestli mu něco nepřišlo do datové schránky. A nejenom že poslat to v neděli je nesmyslné, když to chci od pondělí. Druhá věc je, že ten ředitel musí mít čas na přípravu, jakým způsobem to doporučení, nařízení nějakým způsobem aplikovat, aby to mohlo vejít v platnost. To znamená, že my ty ředitele opravdu dostáváme na kraj psychické výdrže i fyzické.
A jak tady říkal kolega přede mnou, klobouk dolů před těmi řediteli, že už nám nepodávají hromadné výpovědi. To znamená, že tato novela, ta možnost, že ředitelé mohou vyhlásit to ředitelské volno, určitě stoprocentně jim vytrhne trn z paty. Krajská hygienická stanice nestíhá, ředitel dostane přesně do ruky v ten daný moment, kolik je dětí v karanténě, kolik má učitelů. A ten ředitel, protože je kvalifikovaný, má zkušenosti z praxe, do hodiny paní ředitelka je schopna zajistit plnohodnotnou on-line výuku. Já jsem vlastně z pozice učitele zažil dvě ty vlny. Vlastně byly to dva školní roky po sobě. První školní rok, všichni jsme na to koukali, netušili jsme, co máme dělat, nikdo to nevěděl. Nevěděli to vlastně napříč celou Evropou a v některých případech to nevíme pořádně dodnes.
A my nějakým způsobem jsme experimentovali, bádali. Pak skončil školní rok, paní ředitelka si nás svolala na poradu, každý jsme řekli nějaký svůj názor, a vlastně jsme vytvořili, i když jsme... nebo takhle. My jsme doufali, že už nic dalšího nepřijde, ale tušili jsme, že přijde. Takže paní ředitelka jednoznačně si vytvořila vlastní bojový plán, když to řekneme. Všichni jsme se museli sjednotit, aby to nebylo chaotické a měli jsme jasnou představu a vizi, jak ta on-line výuka bude probíhat. To znamená, že byli jsme na to připraveni. Ale na rovinu. Ta on-line výuka nikdy nebude plnohodnotná.
To znamená, když já tady potom slyším nějaké takové ty náznaky, že by on-line výuka měla být nějakou normou, jako plnohodnotným doplňkem toho prezenčního studia, tak je to krok špatným směrem. Určitě souhlasím s tím, že ta on-line výuka by měla být nějakým způsobem ošetřená, ale rozhodně to na ní nestavět. Důvod je naprosto jednoduchý. Když se zeptáte dítěte v rámci školního kolektivu, tak to nejhorší, co můžete udělat, že přímo před tím školním kolektivem se kouknete na to dítě a zeptáte se, jestli něčemu nerozumí. Málokteré dítě v tom školním kolektivu najde dostatek odvahy, že zvedne tu ruku, já nerozumím tomu a tomu, protože má pocit selhání, že ty děti ostatní se mu budou smát.
Já jako učitel, když stojím v té třídě, tento dotaz vznesu, tak já se nemusím vůbec... takhle. Já ten dotaz vůbec nemusím vznést, omlouvám se, ale stačí se jenom dívat na ty děti. Jo? Skončím nějakou část, kouknu se a teď už na pohledu očí vyděšených hledají pomoc všude možně a teď si řeknou: ajajaj, tak tady se neurodilo, tady to semínko nevyklíčilo, tak to zkusíme jinak, když to nejde dveřmi, uděláme to oknem. Když to nepůjde oknem, skočíme do toho komínem, do těch znalostí a vědomostí. Takže opravdu ta on-line výuka je ta poslední možnost. A právě tady ta možnost toho ředitele v jednotlivých třídách vyhlásit tu distanční výuku právě umožní, aby maximální možný počet dětí dostalo tu nejlepší a maximální možnou výuku, kterou si ty děti zaslouží.
Dál už nebudu zdržovat, těch námětů, jakým způsobem rozšířit pravomoce ředitele mám samozřejmě v hlavě spoustu. Ale co se týká tohoto projednávaného zákona, tak určitě podpoříme to, aby ředitelé skutečně ty pravomoce měli větší a nechali jsme to na nich jako na profesionálech. Děkuji.
