musím říct, že jsem v šoku. Jsem v šoku z toho, jakým způsobem tady tato vládní pětikoalice přistupuje k ústavním právům občanů této země. (Pan poslanec má mikrofon přímo u pusy a jeho hlas zní příliš hlasitě.) Vy si myslíte, že občané této země jsou tak blbí, že se nechají převést, přechytračit tím, že si omezení ústavních práv dáte do běžného zákona a budete se tvářit, že... (Reakce v sále na řečníka, aby tolik nekřičel.) Prosím neokřikovat. Ale děkuju. Zkusím to ztlumit. Dobře, stoupnu si dál.
Vy si myslíte, že to neprokouknou? Že ústavní práva omezíte běžným zákonem a budete se tvářit, my jsme ti hodní, my se o vás dobře staráme, my nechceme ty nouzové stavy, my si ho dáme do zákona, tam bude pořád, a kdykoli se nám bude hodit, tak vlastně bude platit, aniž bychom museli něco vyhlašovat? Bez parlamentní kontroly. Bez všeho. To jste demokraté? Chci věřit, že to je pouhou neznalostí - neznalostí základních práv a svobod. Proto mi dovolte, abych ve svém příspěvku vás s těmi právy i seznámil. Třeba to pomůže.
Základem ústavního práva každého státu je vymezení základních práv a svobod občanů. Ústavní regulace základních práv a svobod je determinována především možnostmi státní regulace a zdroji, které má stát k dispozici. Ústavní práva základních práv a svobod musí působit v souladu s dalšími normativními systém, například s morálkou, náboženstvím, politikou. Jádro naprosté většiny ústav tvoří ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce. Naše Ústava tento vztah přímo nespecifikuje, protože se při jejím utváření nepodařilo dosáhnout shody ve věci případných úprav Listiny základních práv a svobod.
Proto bylo přijato kompromisní řešení, podle kterého není Listina součástí Ústavy, nýbrž ústavního pořádku. Na právní povaze úpravy základních práv a svobod to však nic nemění. Vyvolává to však potíže při řešení otázek vzájemného vztahu Ústavy a Listiny, které spolu přesně nekorespondují a vyžadují interpretaci ustanovení Ústavy. Listina základních práv a svobod neobsahuje jejich přesné vymezení a konečný výčet. Sestavit tedy vyčerpávající seznam práv a svobod občanů není zcela možné.
Nicméně musíme se proto řídit tím, která práva a svobody jsou ústavodárcem považovány za základní. Listina je nejen listinou základních práv, nýbrž současně i svobod. I když ve svém názvu uvádí, že je Listinou základních práv a svobod, nespojuje s tím žádné právní následky. Jsou v ní také často zaměňovány pojmy právo a svoboda. V Listině je třeba právě porozumět ustanovení, ze kterých plynou taková oprávnění vůči státu. Svoboda je spjata s vymezením autonomních prostorů, do kterého nemá stát, respektive veřejná moc zasahovat, jako je zdraví, svoboda, majetek či soukromí.
Další rozdíl mezi právy a svobodami spočívá v tom, že v případě
základních práv je třeba poukázat na jejich zakotvení v ústavním
předpise, kdežto v případě svobod to není nutné, lidé se totiž rodí
svobodní, jak je (uvedeno) v článku 1 Všeobecné deklarace lidských práv a
článku 1 Listiny základních práv a svobod. A proto nemusí prokazovat,
že jim právo přiznává nějakou konkrétní svobodu.
Svoboda je tak projevem přirozenoprávnosti. Občané proto mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje, jak je psáno v článku 2 odstavce 3 Listiny. Jednotlivá práva mají svůj základ v právních předpisech a k jejich uplatnění vůči orgánům veřejné moci je třeba jejich existenci prokázat. V případě svobody by naopak měl orgán veřejné moci prokázat, že zákon jedinci určité jednání zakazuje nebo přikazuje. Právě proto tady je ten institut vyhlášení toho nouzového nebo výjimečného stavu, kdy (jde?) skutečně zásah veřejné moci do svobod občanů a je to opravdu v situacích, které ohrožují stát, ohrožují jeho občany, ale není možné to zakotvit nějakým běžným zákonem, navíc, který má nějakou trvalou, neomezenou platnost. To je naprostý nonsens.
Pro souhrnné označení práva a svobod občanů použil ústavodárce označení základní práva a svobody. Tento název postihuje všechna práva a svobody uvedené v Listině. Kromě toho používá samozřejmě i další označení. Na rozdíl od lidských práv, která platí vždy, všude a pro každého, jde o práva pozitivizovaná v ústavním dokumentu nejvyšší právní síly. V kontextu Listiny je důležitým problémem právě otázka prostředků ochrany lidských práv. Přirozenoprávní přístupy k základním právům a svobodám člověka by tento problém trápit nemusel, protože tak jako stát základní práva jen uznává prostřednictvím Ústavy nebo přístupu k mezinárodní úmluvě, tak je nemůže ani zničit. Právní záruky jsou však produktem státu a neplynou tedy automaticky z přirozené povahy lidských práv.
Pozitivistický přístup k základním právům a svobodám člověka právě klade důraz na jejich prosazení a na jejich nezadatelnost. Mají-li však mít ústavní úpravy základních práv a svobod povahu subjektivního veřejného práva, musí být bez ohledu na svůj původ pozitivně právně zakotveny, aby je bylo možné prosadit vůči státní moci. V České republice je možno se vůči státní moci dovolat jen ústavně zaručených a výslovně ústavně formulovaných práv, jak to plyne i z článku 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy.
V Listině jsou zakotveny práva a svobody, které jsou ústavně zaručené, je tedy zaručeno, že se jimi bude řídit nejen výkonná moc a soudnictví, a které jsou vázány Ústavou, nýbrž i zákonodárná moc, mají povahu subjektivního veřejného práva, vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem, tedy veřejnou mocí navzájem, z nichž pro soukromé osoby plynou konkrétní nároky vázané právě na jejich osobu. Mají zvláštní obsah, to znamená zajišťují autonomii prostorů jedince chráněných před zásahy veřejné moci a možnosti jednotlivce účastnit se na správě veřejných záležitostí a také nárocích jedince vůči státu, aby s ním stát nezacházel stejně jako s jinými a nediskriminoval ho.
Vznikají přímo na základě Ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoliv z konkrétního právního vztahu. Jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popřípadě mezinárodního orgánu tak, jak je psáno v článku 4 Ústavy. Lze to dovodit i z článku 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka. Z toho také plyne, že všechny státní orgány se tímto pravidlem musí řídit. Základní práva a svobody jsou také pod ochranou soudní moci. Nejen Ústavní soud, nýbrž i obecné soudy musí při svém rozhodování tato práva a svobody chránit. Protože orgány výkonné moci jsou pod soudní kontrolou, je tím zajištěna právě ochrana základních práv a svobod v této oblasti státní moci. A platí to i pro zákonodárce, kteří jsou vázáni ústavními předpisy.
Já vás žádám, vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, abyste dodržovali Ústavu České republiky a Ústavou zaručená práva.
Děkuji.
