já jenom pár poznámek. Možná těch, které tady nezazněly, ale bylo by dobré se o nich zmínit. Já mám vždycky rád ještě, jak si člověk snaží si to dát do kontextu s děním, které už jednou třeba prožil nebo historie prožila a člověk o ní třeba má nějaký pojem. A já jsem včera už na výboru říkal, že tahle pandemie nezačala teď před týdnem, před 14 dny s tím vyhrocením, ale ta začala před 2 lety. V lednu právě v tuhle dobu.

Tedy před 2 lety zhruba v tuhle dobu, kdy se první poslanec Svoboda poprvé ptal, jestli jsme nachystaní na pandemii, o které už se ví. Protože v té době už to začalo v Číně. V polovině ledna. A bylo mu řečeno – jako jasně, v podstatě všechno v pořádku, jsme nachystaní, nic se nemůže stát. Pak jsme zjistili za měsíc, že nemáme roušky. A obrovská solidarita těch lidí, kteří našili roušky, mnoho z vás se toho zúčastnilo, tady této věci, tak ta obrovská solidarita dostává trhliny. Ale zase nedostala tu trhlinu teď v tomto období, v těch uplynulých 2 měsících, ale ty trhliny přicházely s každou výměnou ministra a s každou věcí, kterou sebestředný pán, jednotlivec jaksi vyhlašoval v rámci toho, že on tedy porazí tu epidemii.

Vzpomínáte si na to? A z toho to vychází. To je to podhoubí, ze kterého vychází ten stav, který tady je teď a který se hádáme v podstatě, podle mého názoru, velmi iracionálně v tuto chvíli. A hádáme se o drobnosti. Jestli legislativní proces takový, nebo makový. Jistě že ta legislativní čistota je tam jako nutná a zásadní, ale v nouzovém stavu jsme schvalovali spoustu zákonů. A vzpomeňte si, dvě třetiny z nás tady byly už v té době před těmi 2 lety, jaké to byly nehoráznosti kolikrát a jaké jsme tady vedli diskuse na začátku úplně několikahodinové o tom, že nejsou roušky, že nejsou základní ochranné pomůcky atd. A my jsme v té době čekali, já osobně – možná to byla moje naivita – jsem čekal, že ten stát zabere prostě, že se dá dohromady krizový štáb.

První ústřední epidemiologická komise Ministerstva zdravotnictví, která měla už být v pohotovosti měsíc dopředu, tak zasedala den předtím, než se u nás objevil první pacient. To je prostě absurdní. A domnívám se, že to potom jsou ty věci, které se prosadily a které se prosadily u lidí. Čili já se nezlobím na nikoho, doufám, že se možná lidi nebudou zlobit na mě, nezlobím se na nikoho, kdo tomu podlehl a kdo po těch 2 letech je unavený, otrávený. Je tam nepředvídatelnost. Nevíme vůbec vlastně jak dál se bude jednat atd.

Ty dva roky tam byla nepředvídatelnost. Viděli jsme tady plejádu absurdních figurek v rámci ministrů. A to si myslím, že je to podhoubí. Tak si zkusme na to vzpomenout. A zkusme se podívat na to, že možná tímto zákonem, pokud se podaří splnit ten slib, že to do listopadu bude, pokud se to podaří, aby se nahradil nějakým jiným zákonem, který bude mít smysl a který se bude moci cizelovat nějakým dalším způsobem, tak jak já tady často mluvím, protože to byla velká škola u Tchaj-wanu, kde vlastně jejich pandemický zákon je taková alternativa, se cizeloval 13 let. Na to my nemáme čas přirozeně. Ale 13krát procházel novelizací. A výsledkem potom bylo to, že jaksi se jim podařilo na Tchaj-wanu potlačit v době, kdy vystřelovaly jednotlivé státy v těch statistikách, tak tam se jim to dařilo tak díky důvěře, kterou v tu dobu měla vláda na Tchaj-wanu.

Paní prezidentka přes 90 %, procent zdravotnictví přes 80 %. A byl to vlastně, to byly ty jediné osoby, které se k tomu vyjadřovaly. A to bylo, a už jsme o tom mluvili na té naší cestě loni, nebo předloni už vlastně, to byl ten důvod toho, proč lidi to zvládli, proč chtěli, a dneska to taky zaznělo od kohosi, že vlastně nejenom že je tady skupina lidí, kteří prostě chtějí totální svobodu a totální uvolnění, i v takové chvíli, kdy jde o životy jiných, ale potom je tady skupina lidí, kteří mají strach. Přirozeně. Možná, že je to trochu starší skupina, ale mají strach. A nechtějí zase až takové uvolnění, jako si přejeme asi většina z nás. Takže tam i na tom Tchaj-wanu potom, když vláda vyhlásila konec roušek, tak něco velká část, ale signifikantně velká část, ty roušky nosila. A nikdo se jim nesmál tedy. To je důležité.

A teď se vlastně dostávám už z té historie sem, někdy před, dejme tomu... Kolika týdny? Před 8 týdny, vláda je u moci 8 týdnů, za tu dobu udělala různé věci. Koneckonců tříměsíční zkušební doba pro každého zaměstnance nebo pro každého zaměstnance, kterého přijímáme, tak má nějaký smysl. Tady je 8 týdnů. A zkuste si promítnout vlastně, co se všechno stalo za těch 8 týdnů. Ten zákon sám o sobě není šikanou, tak jak se nám to snaží lidi jaksi vnutit, že je to šikanózní zákon. Ten zákon sám o sobě není šikanou. Šikana jsou ta mimořádná opatření. A když se podíváme zpátky těch pár týdnů, kolik přišlo mimořádných opatření šikanózních z vlády směrem k lidem?

Zkuste se zamyslet. Mně jde namátkou třeba Vánoce a Silvestr, který byl nejuvolněnější ze všech těch 3 Silvestrů, které jsme zažili. Nebo dvou tedy, promiňte. Ale prostě ten počet není důležitý. Ale byl nejuvolněnější. Stejně tak zákon o očkování, který vlastně nikdy nemluvil ministr zdravotnictví současný ani anticovid tým o tom, třeba ještě v době, kdy anticovid tým existoval, o tom, že by mělo být povinné očkování pro určité skupiny. Ale prostě ta hysterie kolem toho se rozvinula tak, že než se vláda stačila rozhlédnout, tak už tady bylo dědictví minulé vlády, což mi nikdo nevysvětlí, že to nebylo úmyslné, tak to dědictví té minulé vlády se potom odrazilo na naší vládě. Tady současné. Tím, aby se ukázalo, že prostě tady někdo navrhuje povinné očkování. To, že ta současná vláda to očkování zrušila.

Podle mého názoru vychází z toho, že agenda, která přišla a omikron, se tady na nás... Vzpomeňte si, omikron, když se objevily první zprávy, jak se mluvilo o tom a jak se psalo na sítích, jak je to šíleně smrtelná choroba a trvalo další týdny, než se ukázalo, že to tak úplně není. A ta panika byla veliká. Takže nebyl ani čas na to, analyzovat v tu chvíli zrovna to, jestli něco, co přichází v březnu, jestli je potřeba zrušit už 18. prosince nebo na Silvestra. Takže to já jenom říkám proto, abychom si uvědomili, že současná vláda nemá tendenci šikanovat a jednotlivá mimořádná opatření, která se nabízejí eventuálně z pandemického zákona, tak musí být pořádně zdůvodněna. Ale každopádně tady žádná významná šikana za ty dva měsíce, která by vznikala na základě rozhodnutí vlády, já tady prostě žádnou v podstatě nevidím, i když si to teď asi pěkně schytám v e-mailech, ale je to tak.

A poslední věc, ta je víceméně jen moje osobní a omlouvám se, ale mluvit o tom, že tady umře 16 dětí a že to je jen jednou tolik, než je při chřipce, je brutální prostě. Já s tím nemůžu souhlasit. Celý život se těmto dětem jako nejzranitelnějším věnuji a nevím, neznám osamělejšího člověka, než je maminka, které oznamujete, že jí umřelo dítě. To jsem viděl mnohokrát a každé to dítě je tragédií pro tento svět. Nejen pro tu maminku, ale pro tento svět. V každém dítěti odchází něco, co je zásadního pro další vývoj. A pokud se nám zdá, a to je zase ta hrůza současné doby, že bagatelizujeme věci tak strašně důležité, jako umře 25 nebo 30 000 lidí, tak jo, tak umřeli. A to jsme slyšeli od minulé vlády opakovaně, jak je to všechny mrzí, ale vlastně se nic nedělo dál.

Tak ty argumenty, doba tak zhrubla, že ty argumenty "jo, děti mají nějaký ten PIMS, ale dobrý, nikdo neumřel". Ty děti mají nějaké kardiomyopatie nebo myokarditidy a nikdo neumřel, tak vlastně se nic neděje. Vy všichni určitě znáte někoho, kdo měl dítě na intenzivní péči, jak tam to dítě leží na hadičkách, u něj stojí ti nešťastní rodiče a jak to zasáhne celou tu plejádu lidí, kteří žijí s dítětem ve dne v noci a prožívají jeho život od narození až po to, co dítě leží někde na intenzivní péči. A jen díky našim doktorům a sestřičkám na intenzivních péčích, pediatrům konkrétně, tak díky tomu nezemřelo žádné dítě. Aspoň co vím.

Takže to jsem chtěl jenom říct, aby to nezhrublo, aby ještě víc na základě toho, že jsou tady vystavěny nějaké hradby, jestli v legislativní nouzi přijímat, nepřijímat a tak dále, tak pokud by to mělo zachránit jednoho jediného člověka, tak to pro mě za to stojí.

Děkuji.