Spor mezi „malými“ a „velkými“ zemědělskými podniky považuji za uměle vytvořený a ve své podstatě nesmyslný. Připomeňme, jak se naše zemědělství od roku 1990 vyvíjelo: transformace z dřívější struktury JZD a Státních statků byla těžkou ranou, neboť tu náhle byl otevřený trh s tvrdou západní konkurencí, hlad po dovozech a také útěk lidí z vesnic do měst. Zemědělci neměli jinou možnost než začít hospodaření v novém režimu na původních půdorysech JZD, tedy na násilně scelených polnostech. Díky tomu se jim podařilo zachovat přiměřenou kapacitu živočišné výroby. Přestáli jsme devadesátá léta a pak už se dalo čekat, že vstoupíme do EU a že naši zemědělci dostanou stejné podmínky, jako jejich západní konkurenti. Mělo se tak stát podle Společné zemědělské politiky postupně do roku 2013. Dotace se sice navyšovali, nikdy jsme ale nedosáhli na takové prostředky, jaké svým zemědělcům poskytli a stále poskytují vlády v Německu, ve Francii a v dalších zemích. Na to jsme neměli buď prostředky, nebo politickou vůli. Přiznejme ale, že od roku 2013 do loňska stoupla podpora z národních zdrojů od 1 mld. ročně k současným 5 miliardám. To nám slíbila minulá vláda Andreje Babiše a tato to zatím neškrtla. Udělala však jinou věc - změnila tzv. redistributivní platby, což prakticky znamená, že vzala část dotací od farem, které hospodaří na více než 150 ha a přesunula je ve prospěch farem malých.
Dva roky jsme se tady o tom bavili, hledali nejlepší řešení, a nakonec se řeklo, že menší farmy dostanou 10 % a velké se rozdělí o zbytek. To bylo všemi přijato jako dobrý kompromis. Všichni, včetně největších zemědělských firem, včetně ministerstva, poslanců, souhlasili s potřebou určitého zvýšení dotací pro nejmenší farmy. Proč to tato vláda změnila na 23 % není ničím odůvodněno. Je to čistě politické rozhodnutí. Národohospodářsky nedává žádný smysl a sociálně je velmi nebezpečné. Malé farmy budou dostávat na hektar dotaci kolem 8–10 tisíc, velké farmy dostanou necelé 3 tisíce korun na hektar. Jedná se o miliony, kterých se velkým nebude dostávat. Těm velkým, kteří zajišťují až 80 % domácí produkce potravin a kteří tedy nutně omezí výrobu. Zvýhodněné malé farmy tento výpadek nevynahradí, protože na to kapacity nemají. Budeme tedy mít na trhu možná víc biopotravin, ale to základní, co kupuje každá hospodyně, to se bude muset dovážet a bude to podstatně dražší. Národohospodářsky je to tedy opravdu nesmysl. Sociální dopady budou rovněž značné: velké farmy zaměstnávají dnes kolem 100 tisíc lidí, převážně obyvatel venkova. Těmto lidem klesnou příjmy, někteří zcela přijdou o práci a všem nám vzrostou ceny jídla.
Přitom v celé situaci není nic, co zakládalo konflikt mezi malým a velkým zemědělcem. Pokud bychom měli od velkých farem dostatek základních potravin za stabilní a přijatelné ceny, mohou menší zemědělci na svých výměrách pěstovat speciality, mohou se věnovat bioprogramům, chovu koz, ovcí a dalších zvířat, která se do velkochovů nehodí, prostě je tady spousta příležitostí k dobrým výdělkům a užitečné práci. Jedni druhým nepřekážejí a pokud se menší farmy dokáží domluvit na společném odbytu, společném nákupu, vzájemné podpoře, mohou z toho těžit jak oni, tak i spotřebitelé. Touto cestou jdou menší farmy v celém vyspělém světě. My ale raději malým farmám připlatíme, aby zůstaly takové, jaké jsou, velkým vezmeme, snad aby se na malé rozpadly a až budeme všechny potraviny dovážet, budeme asi nejspokojenější. Jenomže pozor – až nám dojde, že je to hloupost, velmi těžko budeme zpátky budovat to, co teď ničíme – fungující velkovýrobu základních potravin, schopnou stabilizovat ceny na přijatelných úrovních.
Margita Balaštíková
