V délce mateřské a rodičovské dovolené se Česko dostalo dokonce na první místo v Evropě. Přes 200 týdnů nenabízí žádná země EU, ani žádná země OECD. V porovnání s ostatními státy EU také dáváme na jedno dítě srovnatelný objem prostředků jako například Dánsko či Finsko (více než 20 000 USD) a i tady jsme tudíž na evropské špičce. Přímá a nepřímá finanční pomoc státu rodině je v rámci střední a východní Evropy velmi nadstandardní.
Českou pozici v mezinárodních srovnáních snižují nedostatečné kapacity jeslí a školek a nevyrovnaný poměr času stráveného na mateřské či rodičovské dovolené mezi partnery. Stále ještě platí, že otec na otcovské či rodičovské dovolené je spíše považovaný za exota.
Problém škol a školek do jisté míry začala řešit podpora dětských skupin, které nahrazovaly tradiční jesle. Na jejich zakládání pamatoval miliardami i Národní plán obnovy. Současná vláda bohužel lavíruje s financemi, které na tento účel mají být určené a těžko říct, zda se nakonec povede v tomto směru vyjít vstříc rodinám s malými dětmi. Sama mám malé dítě a žiji ve Středočeském kraji, kde je podíl rodin s dětmi vysoký. Ze zkušenosti vím, že sehnat v okolí Prahy školku, je opravdu náročné dobrodružství.
Podle UNICEF chodí jenom každé dvacáté české dítě, kterému je méně než tři roky, do jeslí či dětské skupiny. V tomto ohledu nám patří třetí nejhorší příčka v Evropě. Ve Švédsku nebo Nizozemsku je to každé druhé dítě a na Islandu do jeslí chodí dokonce dvě ze tří dětí do tří let. Leckdo může říct, že je dobře, že jsou malé děti doma. Ale je to hodně bezohledné vůči matkám. Kdyby alespoň část dne mohly trávit v práci, určitě by jim to prospělo. Neztrácely by kontakt s profesí, kterou dělaly před mateřskou, rodiny by na tom byly lépe ekonomicky a pracovní trh by byl flexibilnější. Dost možná by se, pokud by byla lepší možnost dát alespoň na část dne dítě do školky, více zapojovali otcové. Takhle se zabetonovává v Evropě dávno překonaný stereotyp, že muži vydělávají a ženy se starají o děti. Pak se to odráží třeba i v důchodech, kdy ženy mají kvůli péči o potomky nižší příjmy, a tedy i nižší penze. Nejdál je v tomto směru Japonsko, kde otec a matka tráví mateřskou nebo chcete-li otcovskou dovolenou s dítětem téměř stejnou dobu, u nás zákon umožňuje 53 týdnů mateřské a 2 týdny otcovské.
A řešení? Těch je několik. Abychom udrželi krok s Evropou, je nutné zvýšit rodičovský příspěvek. Pokud vzrostl v roce 2020 na 300 tisíc korun, při dnešní dvouciferné inflaci nám začíná ujíždět vlak. Přidání o sto tisíc korun není rozhodně přehnaný požadavek. Měli bychom se také zamyslet, proč je péče o malé děti stále ještě doménou maminek. Řešením jsou jednak místa v jeslích (či dětských skupinách), jednak možnosti zkrácených úvazků, sdílených pracovních míst a podobně. Doutnák k sociální bombě v podobě kapacit jeslí a školek se zkracuje ještě i tím, že k nám přicházejí i maminky s malými dětmi z Ukrajiny. Volné kapacity v dětských skupinách se celorepublikově počítají ve stovkách, jen ukrajinských dětí však přibývá po tisících. Je tedy potřeba sáhnout k tomu, že bude řešení při zachování určitého standardu provizorní. Není třeba stavět nové budovy za stovky milionů, v době krize klidně postačí montované buňky. Ale je třeba investovat do personálu, který bude zaplacený tak, aby nemusel z finančních důvodů utíkat jinam. ANO chce rozhodně podpořit povinnou rodičovskou dovolenou pro otce (minimálně 1/3 času by měla připadnout pouze otci). To pomůže ženám, aby se mohly snadněji vrátit do práce, protože s ní neztratí dlouhým pobytem doma kontakt. Předloni například pobíralo rodičovský příspěvek podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí 273 000 žen a jen 5 100 mužů. To je alarmující poměr. Řešení je jak legislativní, tak finanční, ale také osvětové. Často je muž s dítětem doma považovaný za méněcenného, protože ho živí žena. Tenhle pohled je potřeba odbourat, což bude asi největší sousto, jehož přežvýkání ve společnosti ještě nějakou dobu potrvá.
Z pohledu vyvážené péče rodičů o malé děti je v evropském srovnání ČR někde na chvostu. Jednotlivé země EU (a Spojené království) tuto problematikou řeší rozdílně, nicméně v severských zemích (a ve Španělsku) mají obecně otcové větší možnosti, jak se zapojit do péče o dítě než otcové v zemích střední a východní Evropy. Pozitivním příkladem pro nás může být například Švédsko. Zdejší legislativa nezná termíny mateřská nebo otcovská dovolená, místo toho používá termín rodičovská dovolená. Švédové mají nárok na 480 dnů placené rodičovské dovolené mezi sebou, přičemž každý rodič má nárok na 240 z těchto dnů a 90 dnů je vyhrazeno výhradně pro každého z nich. Pokud se některý z rodičů rozhodne nevyčerpat těchto 90 dnů, nelze je převést na druhého rodiče. Samozřejmě to může být u nás nakrásně nařízeno direktivně, ale potřeba tomu přizpůsobit i podmínky u zaměstnavatelů. Trh práce je v ČR velmi zkostnatělý. Home office se sice stal termínem, který díky pandemii známe, ale sdílená pracovní místa, částečné úvazky jsou pro spoustu zaměstnavatelů něčím, před čímž se křižují. Minulá vláda připravila několik opatření, aby se to změnilo. Pro Fialův kabinet a zejména ministra Jurečku pochází z pekla všechno, co vymysleli Babišovci, takže tuto práci poslali k ledu. Je to velká škoda, kašlat na kontinuitu. Čtyři roky utečou jako voda a než se ministr Marian Jurečka probere a vymyslí to, co už bylo vymyšlené, tak tu budou další volby.
