Tak do třetice, děkuji. Konečně děkuji, paní předsedající, za slovo, pane ministře, dámy a pánové. Já chci poděkovat za velice zajímavou debatu o tématu z různých společenských, politických a kulturních perspektiv. A omlouvám se, ale vrátil bych se k podstatě toho tématu, která je z mého pohledu o tom, jestli má Evropské unie pravomoc harmonizovat určité trestné činy. Pan ministr tady na začátku řekl, že je třeba v této věci postupovat standardním způsobem. Já se obávám, že se to moc nepovedlo, protože ze tří výborů, které se tomuto tématu chtěly věnovat, tak dva neměly rámcovou pozici vlády vůbec k dispozici a evropský výbor ji dostal až na poslední chvíli.
Nicméně já jsem si tu pozici, která má asi 84 stránek, přečetl a musím říct, že tam nesouhlasím s tím, že podle vlády Evropské unie nemá pravomoc harmonizovat trestné činy označené jako kybernetické pronásledování, obtěžování, podněcování k násilí nebo nenávisti a sdílení intimního nebo zmanipulovaného obsahu, protože nejde o trestné činy, jejichž spáchání by bez kybernetických prostředků nebylo možné.
Doslova se tam říká, že u těchto trestných činů představují informační a komunikační technologie pouze prostředek k jejich spáchání. Já musím říct, že s tím nemůžu souhlasit, protože podle mého názoru to, že se ten intimní obsah bez souhlasu toho, koho se to týká, že se objevují pohrůžky jeho umístění na sociální sítě, nebo že se tam umísťují, nebo že se na těch sociálních vyhrožuje, nebo se jejich prostřednictvím někdo obtěžuje, tam ta sociální síť nefunguje jako prostředek, jako komunikační kanál. To je ta podstata toho trestného činu, že se to děje na sociálních sítích.
Já musím říct, že když jsme se tady bavili o jistých předsudcích vůči násilí na ženách nebo vůči domácímu násilí, tak tady já vidím i jistý předsudek vůči tomu online prostoru, vůči těm sociálním sítím. My jsme je dlouho brali jako nějaké hájemství, kde je vše dovoleno a nic tam nesmí být zakázáno, protože je to jakýsi virtuální prostor, kde je možné úplně všechno. Teď se trošku posouváme k takovému pojetí, že když se objevují pohrůžky na sociálních sítích, tak je to stejné, jako když se objevují ve veřejném prostoru obecně.
Ale já musím říct, že ani to není pravda. To, že se objevují pohrůžky na sociálních sítích nebo že se tam sdílí nějaký nelegální obsah, to není stejné, jako když se šíří v hospodě nebo když přijde poštou někomu, to je mnohem horší. Protože amplifikace sociálních sítí, ten dosah na miliony lidí je násobně horší, než když se objevují ve veřejném prostoru, na náměstí, v osobním kontaktu nebo korespondenčním způsobem, prostě je to mnohem horší.
A z tohoto důvodu já nemůžu souhlasit s pohledem, jak se tady říká, že informační a komunikační technologie jsou pouze prostředkem, ne, ony nejsou jenom nástrojem, ale ony jsou podstatou, kde se ta kriminalita odehrává. A proto já s tím postojem vlády v tomto ohledu nemůžu souhlasit. Děkuji za vaši pozornost.
