já na rozdíl od mých předřečníků se domnívám, že se jedná o velice komplikovaný a významný text, a možná jsme o něm tady už v minulém období mluvili, ale samozřejmě máme tady sto nových poslanců, a myslím si, že je potřeba, aby se i oni seznámili poměrně obsáhleji s tím, že já jsem naším klubovým zpravodajem, takže vám si dovolím přednést svoji zpravodajskou zprávu k tomuto tisku.

Takže předložený návrh zákona, kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, reaguje především na

1. Přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2018/1727 ze dne 14. listopadu 2018 o Agentuře EU pro justiční spolupráci v trestních věcech, takzvaně Eurojust a o nahrazení a zrušení rozhodnutí Rady 2002/187/SVV, dále jen také nařízení o Eurojustu. Dále pak reaguje na přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, které nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii a rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci.

Dále pak reaguje na přijetí dohody o obchodu a spolupráci mezi EU a Evropským společenstvím pro atomovou energii na straně jedné a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 v části týkající se oblastí justiční spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku a při předání osoby na základě zatýkacího rozkazu. Rovněž reaguje na rozsudek pátého senátu Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2021 ve věci C-665/20 PPU, z něhož vyplývá, že není v souladu s evropskými předpisy takové ustanovení právního řádu členského státu EU, které stanoví určitý důvod pro odmítnutí výkonu mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních jako obligatorní, pokud je tento důvod v příslušném právním aktu EU formulován jako fakultativní.

Rovněž tak reaguje na požadavky na sjednocení postupu v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních a odstranění nedostatků zjištěných v rámci vyhodnocení dosavadní aplikace právní úpravy obsažené v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Návrh dále reaguje na zjištěné nedostatky související s touto problematikou, kdy jde zejména o nedostatky bránící poškozeným v efektivním využití peněžních prostředků pocházejících z majetkových trestních sankcí či o nedostatky spočívající v tom, že podle dnešní úpravy nelze pozastavit nakládání s propadlým nebo zabraným majetkem, třebaže ohledně rozhodnutí, na jehož základě se tento majetek stal vlastnictvím státu, je předmětem přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků.

Návrhem se rovněž provádí změny, jejichž účelem je sladění úpravy, tam, kde je to vhodné, jak vůči členským státům EU, tak vůči Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, tak i vůči ostatním cizím státům. Evropská jednotka pro soudní spolupráci, tedy Eurojust, byla zřízena rozhodnutím Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002, o zřízení evropské jednotky pro soudní spolupráci, tedy Eurojust, za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti. Tímto rozhodnutím byla zřízena instituce Unie s právní subjektivitou, která měla podporovat a zdokonalovat koordinaci a spolupráci příslušných justičních orgánů členských států, zejména v souvislosti se závažnou organizovanou trestnou činností.

Právní rámec Eurojustu byl následně změněn rozhodnutím Rady 2003/659/SVV a 2009/426/SVV. Po více než patnáctiletém fungování této agentury se s cílem využít veškerý její potenciál a rozšířit její působnost přistoupilo k přijetí komplexní úpravy, a to vzhledem k čl. 85 Smlouvy o fungování EU, v podobě jejího nařízení. Uvedené rozhodnutí Rady 2002/187/SVV tak s účinností od 12. prosince 2019 nahradilo nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2018/1727 ze dne 14. listopadu 2018 o Agentuře EU pro justiční spolupráci v trestních věcech, tedy Eurojust, a o nahrazení a zrušení rozhodnutí Rady 2002/187/SVV.

Nařízení o Eurojustu přináší tyto hlavní změny: zavádí model řízení s cílem zlepšit operativní činnost agentury (dochází k posílení operativní pravomoci národních členů), vymezuje dále postavení a pravomoci národních členů, včetně úpravy jejich funkčního období, modernizuje strukturu Eurojustu, kdy komplexně upravuje jeho strukturu včetně složení a pravomoci kolegia, zřizuje výkonnou radu s řídícími funkcemi, která má kolegiu pomáhat a umožnit tak efektivnější rozhodování o neoperativních a strategických záležitostech, a dále pak upravuje funkci správního ředitele.

Rovněž upravuje zastoupení Komise v kolegiu a výkonné radě, odlišuje operativní a řídící funkce kolegia a národních členů, upravuje pravidla pro ochranu údajů v návaznosti na předpisy EU v oblasti ochrany osobních údajů, přináší nová ustanovení upravující roční a víceleté programování, zvyšuje transparentnost a demokratický dohled zapojením Evropského parlamentu a vnitrostátních parlamentů do mechanismu společného hodnocení činnosti Eurojustu. A národní úprava, kterou bylo do našeho právního řádu implementováno rozhodnutí Rady o zřízení Eurojustu, jej obsažena v hlavě II části druhé zákona o ZMJS.

Jde o komplexní úpravu, která se dotýká mnohých oblastí, jež jsou nově explicitně upraveny v nařízení o Eurojustu, a jde např. o ustanovení týkající se funkčního období národního člena, jeho zástupců a asistentů, možnosti jejich opakovaného zvolení, pravomoci národního člena, působnosti národního koordinačního systému Eurojustu, spolupráce Eurojustu s jinými orgány a institucemi, vzájemné výměny informací, či ochrany osobních údajů.

Úprava obsažená v nařízení o Eurojustu je pro Českou republiku přímo použitelná a má tak přednost před vnitrostátními právními předpisy, a proto je obdobná úprava v rámci našeho právního řádu duplicitní a nadbytečná.

Z tohoto důvodu je potřebné provést v rámci adaptace tohoto nařízení do národního právního řádu legislativně technické změny a tato ustanovení, která jsou obsažena již přímo v nařízení, ze zákona vypustit.

Nařízení o Eurojustu v článku 8 umožňuje, aby národní právní úprava svěřila národnímu členovi další pravomoci k výkonu jeho funkce. Navrhuje se proto novelizovat § 29 ZMJS, který obsahuje výčet těchto pravomocí, tak, aby rozsah pravomocí, kterými disponuje národní člen již dnes, se do budoucna neměnil.

Ve stávající úpravě je ve vztahu k členským státům Evropské unie (dále též jen "členský stát") upraven příkaz k zajištění věci v § 226 až 238 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. Předmětná ustanovení provádějí rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SW ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii. V díle prvním jsou vymezena společná ustanovení, v díle druhém je upraven postup při zasílání příkazu k zajištění věci k uznání a výkonu do jiného členského státu, v díle třetím je upraven postup při uznání a výkonu příkazu k zajištění věci v České republice a v díle čtvrtém jsou upraveny otázky spojené s uplatňováním regresních nároků v případě škody způsobené v důsledku vydání příkazu k zajištění věci. Uvedená ustanovení se použijí pouze na věci, které jsou, byť nepřímo, spojeny s trestnou činností, tj. jsou nástrojem ke spáchání trestného činu, výnosem z trestného činu nebo ekvivalentem takového výnosu (náhradní hodnotou).

Uvedená ustanovení se tedy netýkají zajištění věcí pro účely uspokojení nároku poškozeného podle § 47 tr. řádu, zajištění výkonu peněžitého trestu podle § 344a a násl. tr. řádu, zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 tr. řádu, ani zajištění výkonu zabrání části majetku podle § 358b tr. řádu.

K uznání a zajištění výkonu příkazu k zajištění věci je příslušné krajské státní zastupitelství, v řízení před soudem krajský soud, místní příslušnost se primárně odvíjí od místa, kde se věc, jež má být zajištěna, nachází.

V § 278 až 297 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních jsou upravena ustanovení týkající se postupu ve vztahu k jiným členským státům při zasílání a uznávání a výkonu rozhodnutí ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku nebo věcí. Předmětná ustanovení implementují rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci. V prvním dílu je upraven specifický postup při uznávání a výkonu tzv. příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem, tj. ve smyslu čl. 2 rámcového rozhodnutí "pravomocného trestu nebo opatření nařízeného soudem následujícího po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů a které vede k trvalému odnětí majetku". Díl druhý pak upravuje opačný postup, tj. zaslání příkazu ke konfiskaci vydaného soudem České republiky do jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu. V dílu třetím jsou pak upravena některá společná pravidla týkající se náhrady škody způsobené vydáním nesprávného příkazu ke konfiskaci.

Uvedená ustanovení se týkají rozhodnutí požadujících konfiskaci nástrojů nebo výnosů z trestné činnosti nebo konfiskaci ekvivalentní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Podle českého trestního práva jde o rozhodnutí ukládající trest propadnutí věci, propadnutí náhradní hodnoty, ochranné opatření zabrání věci a zabrání náhradní hodnoty.

Podle článku 2 písm. d) bodu iii) citovaného rámcového rozhodnutí ve spojení s článkem 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV (který byl nahrazen směrnicí 2014/42/EU) vzniká České republice povinnost uznat a vykonat i rozhodnutí ukládající tzv. rozšířené konfiskace, podle české právní úpravy jde o zabrání části majetku.

V článku 2 písm. d) bodu iv) citovaného rámcového rozhodnutí je pak uvedena možnost (nikoli povinnost) uznat a vykonat i rozhodnutí založené na jiných důvodech, podle kterých lze majetek konfiskovat v jiném členském státu. Uznání a výkon takového rozhodnutí bude vždy záviset na právní úpravě vykonávajícího státu, zda připouští propadnutí či zabrání obdobného typu majetku v obdobných případech. Např. trest propadnutí majetku v české právní úpravě, který připouští propadnutí i celého majetku pachatele, nemá v řadě jiných členských států příliš obdobu.

K uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci je příslušný okresní soud, přičemž při stanovení místní příslušnosti soudů se upřednostňuje kritérium trvalého pobytu nebo sídla, kde se daná osoba zdržuje, před kritériem umístění majetku takové osoby.

Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v citovaných rámcových rozhodnutích upravujících justiční spolupráci se ke dni 19. prosince 2020 nahradila přímo účinným nařízením Evropského parlamentu a Rady EU ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, je třeba omezit působnost této úpravy tak, že se bude nadále užívat pouze ve vztahu s těmi členskými státy, pro které není předmětné nařízení závazné. Konkrétně jde o Irsko a Dánsko. Po brexitu se vůči Spojenému království postupuje klasickou cestou právní pomoci.

Dále je zapotřebí v nezbytné míře provést adaptaci citovaného nařízení do českého právního řádu tak, aby byla zajištěna jeho bezproblémová aplikace. Jde zejména o stanovení příslušných orgánů k postupu podle nařízení, upřesnění určitých procesních postupů a zejména o stanovení vnitrostátních postupů pro účely odškodňování poškozených osob a sdílení majetku. Výslovně je třeba též upravit, jak se bude postupovat v případě, že jiný členský stát vydá příkaz ke konfiskaci znějící na určitou peněžní částku. Tyto postupy jsou blíže vysvětleny v interních předpisech Nejvyššího státního zastupitelství a v metodikách Ministerstva spravedlnosti.

Podle článku 2 citovaného nařízení se toto nařízení vztahuje na zajištění a konfiskaci majetku, který je jednak výnosem z trestného činu nebo jeho úplným či částečným ekvivalentem, dále pak je nástrojem trestného činu nebo ekvivalentem takového nástroje, dále toho, který podléhá konfiskaci na základě konfiskačních pravomocí stanovených ve směrnici 2014/42/EU ve vydávajícím státě, a nebo toho, který podléhá konfiskaci podle jiných ustanovení vydávajícího státu týkajících se konfiskačních pravomocí, včetně konfiskace bez pravomocného odsouzení podle práva vydávajícího státu v návaznosti na řízení v souvislosti s trestným činem.

Podmínkou je, aby příkaz k zajištění či příkaz ke konfiskaci byl vydán v rámci řízení v trestních věcech. "Řízení v trestních věcech" je autonomní pojem práva Unie vykládaný Soudním dvorem Evropské unie. Tento pojem se podle bodu 13 recitálu nařízení vztahuje na všechny druhy příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci vydaných v návaznosti na řízení ve věci trestného činu, nikoli pouze na příkazy spadající do oblasti působnosti směrnice 2014/42/EU. Příkazy k zajištění a příkazy ke konfiskaci vydané čistě v rámci občanskoprávních nebo správních řízení bez návaznosti na trestní řízení jsou z oblasti působnosti tohoto nařízení vyňaty.

Podle českého trestního práva tak bude do působnosti nařízení spadat: usnesení o zajištění nástroje trestné činnosti nebo výnosu z trestné činnosti podle § 79a tr. řádu, usnesení o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g tr. řádu, usnesení o zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 tr. řádu a usnesení o zajištění výkonu zabrání části majetku podle § 358b tr. řádu, vydaná státním zástupcem, předsedou senátu nebo soudem. Dále pak trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zák., trest propadnutí věci podle § 70 tr. zák., propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zák., zabrání věci podle § 101 tr. zák., zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zák. a zabrání části majetku podle § 102a tr. zák.

Pokud jde o jiné členské státy, typicky jsou zasílány k uznání a výkonu příkazy týkající se nástrojů trestné činnosti, výnosů z trestné činnosti nebo náhradních hodnot za ně. Po přijetí směrnice 2014/42/EU lze očekávat, že budou více zasílány i příkazy týkající se tzv. rozšířených konfiskačních pravomocí dle článku 5 směrnice 2014/42/EU.

Přestože předmětem uznání a výkonu je samotný příkaz, nařízení počítá primárně s tím, že si členské státy mezi sebou budou předávat pouze osvědčení o vydání příkazu k zajištění nebo ke konfiskaci na standardizovaném formuláři a pouze k němu se váže povinnost pořídit překlad, což je považováno za dostatečný podklad k uznání a výkonu příkazu. S ohledem na výhrady některých členských států nařízení nicméně v článku 4 odst. 2 a článku 14 odst. 2 připouští, aby členský stát mohl učinit prohlášení uvádějící, že pokud mu je předáno osvědčení o příkazu k zajištění nebo ke konfiskaci za účelem uznání a výkonu, má vydávající orgán povinnost předat spolu s osvědčením také nepřeložený originál příkazu k zajištění nebo ke konfiskaci nebo jeho ověřenou kopii. Takové možnosti Česká republika využije a bude požadovat kromě zaslání osvědčení i zaslání samotného příkazu, neboť osvědčení samo o sobě nemá formu příkazu, jen popisuje, co je v příkazu uvedeno, přičemž může být chybné nebo i v rozporu s obsahem příkazu. Nelze uznat a vykonat příkaz, který je spojen se zásahem do ústavních práv osoby, pokud je jeho obsah orgánu znám jen na základě osvědčení, a to zejména jde-li o uznání konečné sankce.

Pro účely uznání a výkonu příkazu v České republice tedy bude vždy vyžadován i samotný příkaz k zajištění nebo ke konfiskaci. Jiným členským státům EU bude zasílán pouze překlad osvědčení o vydání příkazu na standardizovaném formuláři, pokud neučiní prohlášení, že požadují i zaslání příkazu.

V některých státech funguje konfiskace tím způsobem, že stát de facto vytvoří odsouzenému dluh vůči státu. To jest, v průběhu trestního řízení je např. zjištěno, že obviněný si trestnou činností "vydělal" 0,5 milionu EUR a trestní soud pak rozhodne, že odsouzený má povinnost státu zaplatit 0,5 milionu EUR. Takový typ příkazu ke konfiskaci není v českém právním řádu upraven, nicméně podle nařízení vzniká povinnost jej vykonat, proto je třeba stanovit postup, jak bude takový příkaz uznáván a vykonáván. Jednou z možností by bylo přeměnit takový trest na peněžitý trest a ten následně vymáhat.

Taková úprava by nicméně nevhodně stírala rozdíl mezi peněžitým trestem, který má primárně postihovat legální majetek, a mezi trestem propadnutí věci, který postihuje majetek spojený s trestnou činností. Navíc je třeba vzít v úvahu, že náhradní trest odnětí svobody při nevykonání peněžitého trestu by bylo možné uložit, jen pokud by takovou možnost připustil jiný členský stát, čímž by byla efektivnost výkonu oslabena. Kromě toho jsou u peněžitého trestu stanoveny jiné podmínky pro zánik účinků trestu než u trestu propadnutí věci.

Navíc tento trest není možné uložit v případě zastavení trestního stíhání z důvodu choroby pachatele, přičemž směrnice 2014/42/EU požaduje, aby bylo možné nástroje a výnosy z trestné činnosti konfiskovat i v těchto případech. Taková úprava také neřeší případy, kdy konfiskace majetku směřuje vůči třetí osobě. Proto byla zvolena úprava, podle níž bude s takovým typem konfiskačního příkazu nakládáno jako s propadnutím náhradní hodnoty nebo se zabráním náhradní hodnoty, kdy propadá nebo je zabírán majetek nahrazující původní výnos nebo nástroj trestné činnosti, který nelze nechat propadnout nebo zabrat, což je koncepce blízká uvedenému typu konfiskace.

Při rozhodování o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem podle jiných než harmonizovaných konfiskačních ustanovení obsažených v jeho právním řádu bude třeba vždy pečlivě zvažovat, zda jsou splněny podmínky uvedené v nařízení a zda není dán důvod pro odmítnutí uznání, podle něhož by uznáním příkazu došlo k zjevnému porušení určitého základního práva uvedeného v Listině základních práv EU, zejména práva na účinnou právní ochranu, práva na spravedlivý proces nebo práva na obhajobu.

V návaznosti na první vyhodnocení poznatků aplikační praxe se dále odstraňují některé praktické problémy vznikající při aplikaci úpravy obsažené v zákoně č. 59/2017 Sb. Tyto změny nejsou sice přímo adaptační, ale úzce souvisejí s adaptovaným nařízením, neboť přispívají k jeho efektivnější aplikaci.

Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 v části nazvané "Spolupráce v oblasti prosazování práva a justiční spolupráce v trestních věcech", upravuje rovněž některé otázky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé.

Dohoda je mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ustanovení Dohody o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních jsou v naprosté většině takzvaně samovykonatelná a uplatní se přednostně před ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Vnitrostátní provedení v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nevyžadují ustanovení Dohody o:
- spolupráci s Eurojustem, která upravují vztahy mezi Eurojustem jakožto agenturou Evropské unie a Spojeným královstvím,
- vzájemné pomoci, která ve vztazích mezi členskými státy Evropské unie na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé doplňují ustanovení Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959, Dodatkového protokolu k této úmluvě ze 17. 3. 1978 a Druhého dodatkového protokolu k této úmluvě z 8. 11. 2001 a použijí se přímo a přednostně před ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Jinak je tomu ovšem u ustanovení Dohody o předávání osob, která pouze nedoplňují úpravu vydávání obsaženou v Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957, jejích dodatkových protokolech a Evropské úmluvě o potlačování terorismu, ale nahrazují odpovídající ustanovení těchto úmluv novým institutem - předáním osoby na základě zatýkacího rozkazu - který je obdobný předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Oproti předání na základě evropského zatýkacího rozkazuje je předání osoby na základě zatýkacího rozkazu podle Dohody poněkud volnější a to díky možnosti uplatnění výjimek na základě oznámení členských států Evropské unie nebo Spojeného království. Je proto na místě nepostupovat podle ustanovení hlavy II části třetí, ale odkázat na přiměřené užití úpravy evropského zatýkacího rozkazu, který se jinak použije pouze ve vztahu mezi členskými státy Evropské unie.

Tuto úpravu je samozřejmě možné použít pouze v rozsahu, ve kterém není v rozporu s Dohodou, kdy dohoda je, na rozdíl od Dohody mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem, mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a její ustanovení tak jsou přímo použitelná, není třeba v zákoně upravovat jednotlivé rozdíly oproti úpravě evropského zatýkacího rozkazu.

V Dohodě je rovněž obsažena úprava justiční spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku. Naprostá většina článků v této hlavě je přímo aplikovatelná, nicméně určité provedení v zákoně si vyžaduje článek 667, který upravuje sdílení zkonfiskovaného majetku mezi Spojeným královstvím a členským státem Evropské unie. Dále pak článek 668 odst. 2, podle něhož žádné ustanovení hlavy XI nelze vykládat tak, že umožňuje, aby celková hodnota konfiskace překročila peněžní částku uvedenou v příkazu ke konfiskaci.

Pátý senát Soudního dvora Evropské unie dne 29. dubna 2021 rozhodl o předběžné otázce ve věci C-665/20 PPU tak, že "článek 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v onom ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv". (Poslanci upozorňují, že jeho projev je příliš rychlý a není mu rozumět.)

Děkuji, pokusím se tedy pomaleji. Soudní dvůr EU vycházel z toho, že vykonávající justiční orgány v zásadě mohou odmítnout výkon takového rozkazu pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně.

Jak Soudní dvůr EU uvádí, pokud jde o důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vyjmenované v článku 4 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení rámcového rozhodnutí mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy tak mohou, ale nemusí tyto důvody provést do svého vnitrostátního práva.

Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí. Pokud jsou ale tyto důvody, které nejsou označeny za povinné důvody odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu, do právního řádu členského státu Evropské unie zavedeny, musí mít podle výkladu Soudního dvora EU sám aplikující orgán prostor pro uvážení, zda je třeba odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z těchto důvodů či nikoli.

Proto, pokud se členské státy rozhodnou pro provedení jednoho nebo více důvodů, pro které lze odmítnout výkon, stanoven v článku 4 rámcového rozhodnutí, nemohou stanovit, že justiční orgány musí odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, který formálně spadá do rozsahu uvedených důvodů a nemohou zohlednit okolnosti vlastní každému případu.

Soudní dvůr EU se vyjadřoval pouze k výkladu rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Závěry, ke kterým došel, jsou však obecnějšího charakteru, a proto byla provedena revize všech předpisů Evropské unie v oblasti justiční spolupráce a relevantních ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci, která upravují důvody pro odmítnutí justiční spolupráce nebo obdobné postupy vedoucí v konečném důsledku k tomu, že justiční spolupráce nebude poskytnuta.

Právní úprava mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních byla s účinností od 1. ledna 2014 vyčleněna do samostatného zákona. Od nabytí účinnosti zákona 104/2013 Sb. tak uplynulo již více než 7 let. Po této době bylo již možné vyhodnotit funkčnost nastaveného systému a identifikovat jeho případné nedostatky. Za tímto účelem byla vytvořena na Ministerstvu spravedlnosti pracovní skupina složená ze soudců, státních zástupců a zaměstnanců příslušných odborů Ministerstva spravedlnosti.

Na základě činnosti této pracovní skupiny bylo identifikováno několik okruhů problémů. Většina navržených změn, kterými se na zjištěné problémy reaguje, je přitom pouze spíše dílčí povahy, kdy se navrhuje některé postupy v rámci mezinárodní spolupráce upravit tak, aby více vyhovovaly potřebám praxe, či se přistupuje ke zpřesnění některých ustanovení tak, aby byl jejich výklad jednoznačný. Tyto změny se týkají zejména úpravy přijímání a poskytování ujištění o vzájemnosti, hrazení nákladů spojených s neúspěšným předáním osoby, způsobu hrazení nákladů mezinárodní justiční spolupráce, zpřesnění povinnosti opatřit či předložit překlad písemností včetně výjimek z této povinnosti, realizace převzetí osob z cizího státu nebo z jiného členského státu nebo předání takové osoby do jiného členského státu.

Kromě těchto dílčích změn předkládaná novela přináší i změny komplexnějšího charakteru, a to v oblasti
1. stanovení příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení,
2. zjednodušeného předání a vydání.

Ke stanovení příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení. Pod č. 201/2016 Sb., byl vyhlášen plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 o jednacím řádu státního zastupitelství ve znění pozdějších předpisů. Návrh skupiny 27 poslanců Poslanecké sněmovny byl Ústavním soudem zamítnut.

Předmětem posuzování Ústavního soudu byla napadená ustanovení jednacího řádu státního zastupitelství, která řeší otázku příslušnosti státního zástupce. Ústavní soud se těmito hledisky zabýval i z hlediska jejich propojenosti s právní úpravou příslušnosti soudu, zejména s právní úpravou obsaženou v § 26 trestního řádu. V této souvislosti Ústavní soud v nálezu poskytl ústavně konformní výklad tohoto ustanovení a vymezil kritéria pro určení místní příslušnosti okresního soudu příslušného k úkonům v přípravném řízení. Aplikační praxe po vyhlášení citovaného plenárního nálezu, to jest od 22. 6. 2016, postupuje v souladu s tímto nálezem, tedy místní příslušnost soudu je určována podle obecných zákonných pravidel pro místní příslušnost soudu.

Uvedená kritéria vymezená v citovaném nálezu Ústavního soudu však nejsou vyhovující v oblasti mezinárodní justiční spolupráce. V případě, že je požadována justiční spolupráce po České republice, v České republice trestní řízení neběží, proto jsou kritéria uvedená v § 18 trestního řádu pro určení příslušnosti soudu k provedení úkonu, je-li žádána spolupráce ve fázi, kdy v cizím státě běží přípravné řízení, nevhodná, neboť jsou koncipována zejména na případy, kdy je trestný čin spáchán v České republice. V úvahu tak přichází zejména určení příslušnosti soudu podle zbytkového kritéria, tedy podle toho, kde trestný čin vyšel najevo. V případě justiční spolupráce by to bylo určeno podle sídla justičního orgánu, kterému došla žádost o právní pomoc nebo evropský vyšetřovací příkaz. Takto určená příslušnost soudu se však nejeví být praktická, protože žádosti nebo rozhodnutí jsou cizím státem v řadě případů zasílány justičním orgánům v Praze, které je pak přeposílají příslušným justičním orgánům. Ve velké většině případů by tak byl jako příslušný k provedení úkonu určen soud značně vzdálený od místa, kde má být proveden požadovaný úkon justiční spolupráce a kde sídlí justiční orgán příslušný k vyřízení žádosti o právní pomoc nebo k zajištění výkonu evropského vyšetřovacího příkazu. Vzhledem k tomu se navrhuje pro účely mezinárodní justiční spolupráce nastavit příslušnost soudu k provádění úkonů pro účely justiční spolupráce, je-li v cizím státu vedeno přípravné řízení, odchylně.

Do části třetí hlavy I upravující právní pomoc se proto navrhuje doplnit zvlášť ustanovení stanovující odchylně pravidla pro určení místní příslušnosti soudu příslušného k provedení úkonu pro účely vyřízení žádosti o právní pomoc cizozemského orgánu nebo zajištění výkonu evropského vyšetřovacího příkazu ve fázi, kdy je vedeno v cizím státu přípravné řízení.

Pokud jde o problematiku zjednodušeného předání a vydání, tak zjednodušené vydání a zjednodušené předání jsou upraveny obdobně. Zejména skutečnosti (zkušenosti) s aplikací ustanovení o zjednodušeném předání, které je v praxi nepoměrně častější než zjednodušené vydání, ukazují, že stávající právní úprava je v jednotlivých krajích České republiky uplatňována velmi rozdílně.

Zatímco v některých krajích je návrh státního zástupce ve zjednodušeném předání podáván skutečně až po skončení předběžného šetření, o jejíž předání jde, státním zástupcem podle § 203 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a v písemné formě, v jiných krajích se začaly objevovat zvláštní formy "zkráceného" zjednodušeného předání zejména v případě, kdy osoba, o jejíž předání jde, udělila souhlas s předáním již v průběhu vazebního zasedání konaného o návrhu na její vzetí do předběžné vazby. V takovém případě státní zástupce v průběhu tohoto vazebního zasedání navrhne ústně do protokolu přímo vzetí do předávací vazby nebo vzetí nejprve do předběžné vazby a po vzdání se práva stížnosti přeměnu předběžné vazby na vazbu předávací.

Pokud vůči rozhodnutí o vzetí do předávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací dojde ke vzdání se práva stížnosti, je předání osoby realizováno, aniž by bylo možné následně přezkoumat, jakými právními úvahami, zejména pokud jde o tzv. neprolomitelné důvody pro nepředání, se státní zástupce nebo také soud řídil, respektive proč bylo konstatováno, že v daném případě nebyly shledány žádné překážky pro předání.

Z tohoto důvodu je nutné přistoupit ke sjednocení této roztříštěné praxe a k eliminaci rozhodnutí, která jsou v konečném důsledku nepřezkoumatelná. Identifikované nedostatky nelze odstranit jinak než novelizací příslušných částí zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Děkuji vám za pozornost. Děkuji.