Teď přichází řada na další generaci, tu normalizační. Protože normalizace 70. a 80.let je neoddělitelnou součástí našich dějin. A Babiš i Pavel tu dobu výstižně charakterizují, každý po svém: jeden bezpáteřní pézetkář, druhý přizpůsobivý lampasák. Jejich tehdejší členství v KSČ dávno nebylo výrazem nějakého světonázoru, ale čistě poukázkou ke kariéře. O jejich flexibilitě svědčí i to, jak bez problémů propluli změnou režimu, v 90. letech se chytili nových šancí a nastoupili cestu k úspěchu.

Pézetkář využil své sítě kontaktů i devadesátkové “gründerské” atmosféry a stal se dravým podnikatelem. Dnes může argumentovat tím, že zakládal podniky, budoval ekonomiku, dával lidem práci. Lampasák prokázal pravou vojenskou profesionalitu a bez mrknutí oka začal disciplinovaně sloužit bývalému nepříteli. Dnes může argumentovat tím, že samo NATO si jej vybralo do svého čela.

Byl-li by zvolen jeden nebo druhý, znamenalo by to mj. definitivní rehabilitaci normalizačního oportunismu. A koneckonců - proč ne? Po 33 letech od pádu komunismu už je na čase, aby skončilo to únavně nekonečné “vyrovnávání s minulosti” (v Německu se 33 let po pádu nacismu psal rok 1978 a dávno se nikdo s ničím “nevyrovnával”).

Co bude na celém dění nejzábavnější? Jakou formu dialektiky a argumentační ekvilibristiky zvolí ta okázale antikomunistická část příznivců generála Pavla, aby z něj učinila “hodného” bývalého komunistu v konfrontaci se “zlým” Babišem. Těším se na to zejména proto, že tito hlasití verbální antikomunisté takto konečně přijdou o svůj “pouvoir” k věčnému moralizování zejména našich nedávných dějin, které se postupem doby stává stále více nesnesitelným, antagonizujícím a toxickým.

Jinak já nebudu volit ani jednoho z nich.