David Goldman je ekonom, analytik, poradce, investor a sloupkař, jeho podrobný životopis si můžete najít na Wiki. Vybírám: pracoval např. v Reaganově administrativě, potom ve finančním sektoru v Credit Suisse, Bank of America, hongkongské Reorient Group atd. Psal do Wall Street Journal, Commentary, Bloomberg Businessweek atd. Dnes je zástupcem šéfredaktora Asia Times, hojně publikuje na twitteru. Jeho poslední kniha z roku 2020 se jmenuje "You will be assimilated: China´s plan to Sino-form the world".

Text jeho článku komentovat nebudu, závěry si udělejte sami.

Pouze dodám, že čekám obvyklé osobní výpady od obvyklých podezřelých - např. pan Hála ze Sinopsisu a s ním spřízněná média - ve snaze zpochybnit především osobu autora (to bude dost obtížné) či tituly, v nichž publikuje atd. a obhajovat svůj "narativ" ohledně Číny (dlouhodobě podporovaný mj. grantem z National Endowment for Democracy). Počítám s tím, reagovat nebudu, pouze konstatuji, že já nejsem placen ani americkou, ani čínskou stranou (navzdory mediálním spekulacím) a nejsem ani jedné z nich nijak zavázán.

A nyní už "Sleepwalking Into War With China" neboli "Náměsíčný pochod do války s Čínou", část I:

„Návštěva Nancy Pelosiové na Tchajwanu znamená počátek nové a závažné strategické krize s Čínou. At´ už náhodou nebo záměrně, Bidenova administrativa náměsíčně pochoduje do války s Čínou - rychle, ale ještě ne dost rychle pro většinu republikánských lídrů.

Zatímco USA vyplýtvaly v posledních 20 letech 6000 miliard dolarů v různých neúspěšných vnitrostátních kampaních, Čína soustředila vojenské zdroje na rakety země-moře, moderní letectvo, ponorky a elektronická válečná zařízení na svém pobřeží. Když budeme bojovat s Čínou v jejich námořním teritoriu, pravděpodobně prohrajeme.

Strategický zájem USA a Číny ohledně Tchajwanu je zásadně asymetrický. Čína není národní stát, ale mnohojazyčné impérium. Jen jeden z deseti Číňanů mluví mandarínsky, státním jazykem. Většina mluví jedním z 200 dialektů, podle vládní studie z roku 2014. Čínu drží pohromadě ústřední „výběrčí daní“ v Pekingu a mandarínská byrokracie, momentálně převlečená za Komunistickou stranu Číny. Jediná vzbouřená provincie - za kterou Peking považuje Tchajwan - je precedentem pro další. Mnohokrát ve své dlouhé historii byla Čína roztříštěna mezi válčící provincie, podporované během 19. a 20. století zahraničními mocnostmi. Odpor vůči tchajwanské suverenitě je raison d´etre čínského státu a Čína půjde do války, aby tomu předešla. Čína bude tolerovat status quo, ale nikoliv, pokud uvěří, že USA prosazují tchajwanskou suverenitu.“

Pokračování příště