V současném závalu mediálně líbívých zpráv o MUDr. Rathovi, JUDr. Parkanové a dalších, zcela zanikla nenápadná a před několika dny zveřejněná zpráva, že roste počet Čechů s depresemi a to tak, že jsme se už vyrovnali celosvětovému průměru v užívání antidepresiv.
Zpráva dále uvádí vyjádření psychiatrů, že nárůst duševních poruch v ČR má prakticky epidemický charakter, protože už nyní dosahuje počtu několika sta tisíců.
Mezi nejčastější projevy deprese patří – úzkost, apatie, smutek, špatná (blbá) nálada, pocity beznaděje a nepotřebnosti, ztráta sebedůvěry, pesimistické výhledy, atd. Naproti tomu ale jsou protikladné pojmy, jako – úsměv, veselost, tvořivost, sebedůvěra, jistota, optimismus, perspektivy, atd., což jsou zase charakteristické znaky pro spokojenou osobnost.
No, to je ale přece hrůza, co si to ten český národ dovoluje, vždyť v jednom ze svých nedávných Novoročních projevů vyhlašoval prezident ČR, profesor, Ing. Václav Klaus Csc., že „český národ si nyní žije tak dobře, jako nikdy dříve předtím“, čímž odmítl nejen Havlovou teorii o blbé náladě ve společnosti ale už vůbec ani nepřipustil nějakou depresi.
Do roku 1992 jsem denně pracoval bezprostředně s několika stovkami lidí a musím potvrdit, že ten, kdo byl spokojený, tak nikdy depresemi netrpěl, nebo viděl snad někdo spokojeného a zároveň depresemi trpícího člověka? Musíme si tedy položit základní otázku: „Jak moc museli být lidé v socialismu psychicky odolní a spokojení, když muselo uběhnout více než 22 let budování kapitalismu, než jsme dosáhli vyrovnání se s celosvětovým průměrem v depresi??“
Jistě, i v době reálného socialismu existovaly deprese, ale to bylo v rámci ČSSR řádově několik tisíc lidí a příčinami byly především vztahové otázky v manželstvích, rozvody, neúspěchy ve studiu, apod. Obecná psychická odolnost v socialismu byla dokonce tak silná, že lidé žertovali a usmívali se i v těch pověstných frontách na banány. Když ale dnes někdo vyrazí na Úřady práce kdekoliv v ČR, tak v těch frontách na práci uvidí jen pochmurné tváře a uslyší mrazivé ticho. Ten pověstný český humor se zde zcela vytratil, protože lidé pochopili, že tady už nejde jen o přežití, ale v mnohých případech i o život. Statistické úřady v ČR už raději pro jistotu ani nezveřejňují počty sebevražd z důvodů nenalezení práce nebo z důvodů exekucí.
Trvalo to tedy celou generaci, než člověk vychovaný v socialismu, byl po dobu budování kapitalismu natolik morálně zdevastován a rozložen, až sáhl po antidepresivech. V poslední době se stále častěji objevuje pojem „ztracená generace“. Tím se rozumí generace lidí ve věku do 30 let, kteří ještě nikdy nenastoupili do práce.
Tady už nejde o nějakých pár stovek mladých lidí, ale řádově už jsou to tisíce těchto lidí. Je tedy zřejmé, že i tahle „ztracená generace“ je plně zasažena současnou depresí a je to horší o to víc, že tito lidé mají vlastně život ještě před sebou.
Důležitou otázkou nyní je, kdy a jak se tento devastující trend zastaví, protože jeho nekonečný růst není možný. KSČM v případě budoucího přímého podílu na řízení státu je připravena tento nepříznivý trend zastavit a úspěšně ho zvrátit. Realistický vytýčený program na VIII. sjezdu KSČM zná nejen problém, ale zná také jeho systémové řešení.
Poslední zasedání stínové vlády KSČM před několika dny zcela nezpochybnitelně ukázalo, že řízení hospodářské obnovy ČR a obnovy sociálních jistot budou těmi nejvážnějšími prioritami KSČM. O realizaci těchto východisek ze současného marasmu ale budou muset rozhodnout především voliči svými hlasy ve prospěch KSČM.
Ing. Věstislav Křenek, zastupitel města Domažlice
