Lidé s hrůzou sledují válku na východě. Její stín se každým dnem šíří a bezprostředně se dotýká jejich životů. Své pocity těžko vyjadřují, ochromuje je strach. Přesto, že se snaží pozorně sledovat média, nerozumí a kladou otázky. „Kdy válka skončí a hlavně jak má vlastně dopadnout? Kdo má zvítězit? Jak má vítězství vypadat? Absolutní devastací jedné z válečných stran? Ale to přece není možné! Zabíjet, ničit, znevažovat a nenávidět - k tomu jsme nebyli vychováni a nechceme tak vychovávat ani své děti! Nechceme řešit problémy otevíráním nových front a dodávkami nových zbraní a tím si zhoršovat svoji vlastní situaci! Přejeme si rozumná jednání válčících stran za podpory ostatních států! Těch států, jejichž zástupce jsme jako předsednická země hostili na Pražském hradě. Česká republika je hodnocena jako jedna z nejaktivnějších v zapojování se do války. Nenacházíme se tedy v takové pozici, že bychom si mohli dovolit být iniciátorem takových jednání? Je ČR schopná sestavit vyjednávací tým, který by se o to alespoň pokusil? Nedává nám současné předsednictví takovou šanci? Nebude nám to v budoucnu vyčítáno, že jsme šanci promarnili?“. Je mi líto, ale na tyto otázky odpovědět neumím. Můžeme jen doufat, že plánované společné jednání naší vlády s tou ukrajinskou 31.10. v Kyjevě o pomoci při obnově Ukrajiny může přinést potěšující výstup. Je logické, že než začne obnova, mělo by skončit ničení.