Hovoříme-li o zájmu státu, aby se lidé, kteří upadli do dluhů, co nejdříve vrátili do běžného života, tedy i do schopnosti platit odvody, pojištění atd., čili zpátky na trh práce, tak nejkratší cesta je zaplatit ten dluh. To si myslím, že na to stále musíme myslet. Já myslím, že stát v této věci plní úlohu ve fázi vymáhání dluhu, přesněji řečeno uznání toho dluhu. Pokud dlužník dluh neuznal, je třeba se soudit. Zmínila to tady paní kolegyně Kovářová, že za sebou věřitel má někdy docela strastiplný a dlouholetý proces, aby se domohl objektivního soudního rozhodnutí, že má právo na navrácení své půjčky nebo pohledávky. Čili tam vidím úlohu státu, aby efektivně rozhodoval. A pak je třeba to rozhodnutí vykonat.
Další věc je zvýhodnění věřitelů. Věřitel je v nevýhodě přeci od samého počátku. On nedostává své peníze, na které má nárok. A myslím si, že se nemusíme bát toho, že současný systém, který nějak funguje, samozřejmě neříkám, že dokonale, že je třeba změnit, aby nebyli zvýhodněni věřitelé. Promiňte, já jsem špatně přečetl svou poznámku. Věřitelé zvýhodněni nejsou. Věřitelé udělali zásadní chybu, že půjčili či něco poskytli, prodali a nedostali úhradu. Čili se stále vracejme k tomu elementárnímu, že věřitel je ten, který má nárok.
Ostatně jak zde bylo správně použito terminologie, je to ten oprávněný. A já myslím, že by měl mít oprávnění si také rozhodnout o tom, jakým způsobem bude dluh vymáhat. A součástí oprávnění je, že si i vybere exekutora a není pravda, že tam není konkurenční prostředí. Je. Některý exekutor je obratnější, rychlejší, nemusí to nutně být podstata nějaké korupce čili uplácení za to, že mi někdo vymůže můj dluh.
To je jako „nechci slevu zadarmo“, ale nevidím do toho pozadí. Exekutoři udělali chybu, že opravdu se tady vyskytly kriminální jevy v situaci vymáhání. A to je třeba napravovat, protože zneužívali postavení. Ale my jsme už mnohými novelami toto omezili, aby nemohli vymáhat více, než se skutečně dluží atd., aby odváděli již vymožené peníze nad určitou úroveň, čili aby si je nedrželi. To si tady pamatuji jen za dobu své působnosti v Senátu.
Nerozumím přesně větě, že se dlužníci díky věřitelům dostávají do bezvýchodné situace. Já si myslím, že bezvýchodnou situaci vytvářejí tím, že neplní své závazky. Zase nejjednodušší, jak z té situace vyjít, je ten závazek splnit. Pokud nejsem schopen splnit závazek, vždycky je tady prostor pro jednání s věřitelem. Splátkový kalendář. Prostě nějaký způsob řešení, kterému dá věřitel přednost před tím, aby nevymohl nic a dosáhl toho, že ten člověk se před ním bude skrývat. Znám případy, kdy v některých podnicích zaměstnávají lidi zásadně Švarc systémem nebo přesněji řečeno ani to není Švarc systémem, protože směřuji k tomu, že se tam uchylují dlužníci, protože potřebují peníze na ruku, protože kdyby dostávali mzdu, odměnu nějakým normálním způsobem, převodem přes banku a podobně, tak by to bylo exekuováno.
Takže já myslím, že hříchy jsou na obou stranách, ale stále se držím jednoho pravidla, že ve vztahu ve výhodě má být věřitel, protože ten je oprávněný a ten má mít oprávnění se své pohledávky domoci. A jasně, eliminujme nějaká bezskrupulózní jednání nebo nějakou nemravnost v tomto oboru, ale netvařme se, že dlužník je nebohá osoba. Hloupostí se samozřejmě do těch situací dostane, může se do nich dostat nějakou rodinnou tragédií a podobně, ale já znovu opakuji, že vždy to řešení je v jednání.
Sám jsem vymáhal dluh a trvalo to několik let. Nahodile jsem vybral exekutorku a uchýlil jsem se k tomu, protože ten dlužník prostě vypnul telefony, zmizel, nejednal. Kdyby se mnou jednal, splatil by to dřív, já bych nebyl netrpělivý a zaplatil by méně. Takže nezapomínejme na tuhle možnost. To není jen tak, říznu, neříznu. Prostě tady je u každého možnost nějakým způsobem si zmírnit nebo usnadnit způsob urovnání pohledávky.
Takže já podporuji návrh na zamítnutí návrhu.