• Sníží se spotřeba domácností, protože lidi nebudou mít peníze (inflace, růst cen)
• Když se sníží spotřeba, obchody sníží obraty a i zisky
• Když přestanou brát obchody zboží z výroby, omezí se výroba, už tak omezená cenami energií
• Když se omezí výroba, začnou se zavírat firmy a propouštět zaměstnanci
• Když obchody nebudou mít obraty, začnou také propouštět a zavírat
• Takže lidi budou mít stále méně peněz, které budou navíc ztrácet na hodnotě
• Spotřeba domácností se proto bude omezovat stále víc, jen na to nejnutnější
• Začnou se zavírat další prodělečné obchody a podniky
• S omezením výroby přijde nedostatek zboží
• Ceny proto budou růst

…A tak dokola, proces se začne zrychlovat a jedním z možných scénářů budoucnosti se tak stává obdoba krize z roku 1930

Současná situace mi připomíná úvod jedné scifi knížky o postapokalyptickém životě. Podle něj pro světovou katastrofu stačí svět odříznout od energií, pak už věci půjdou samospádem. Nebude spojení, továrny nebudou vyrábět, doprava, výroba, potraviny, obchod, distribuce, světlo, státní správa se zhroutí, banky nebudou vyplácet vklady, bankomaty vypnou a bez hotovosti si ani nenakoupíte (pokud ještě vůbec bude co). Společnost se vrátí do předindustriální doby a bude se soustřeďovat už jen na přežití jedinců. Při pohledu na Fialovu centrifugu se vkrádá neblahé podezření, že už nejde o sci-li román, nýbrž o realitu, dnešní a s vzrůstající brizancí i tu vbrzku následující.

Viděl jsem tuhle na sociální síti smutný vtip. Konverzují dvě maturantky. První se ptá druhé: Jaká jíš vejce? A ta odpovídá: Přece ta z Lídlu, přece nebudu jíst ta, co padají špinavým slepicím ze zadku. Tahle metafora velmi přesně sedí na stav „realistického“ pohledu na svět u generace, která nám začíná a brzy bude naplno velet. Kdo z těch mamánků, co tak statečně válčí na sociálních sítích, ví, jaké obilí se seje na podzim a které na jaře? Kdo z nich se umí postarat o dobytek, zpracovat mléko, pěstovat zeleninu, brambory, ovoce, vše v potu tváře a vlastníma rukama? Kolik je zde ještě pluhů, vozů, sekaček či mlátiček, kolik chomoutů a zvířat pro koňský či kravský potah?

Vše souvisí se vším. Naši výrobu jsme vyprodali za třiatřicet stříbrných západním korporálům, zemědělství jsme podřídili diktátu eurounijní lobby, vybili jsme stáda a musíme dovážet hovězí z Argentiny a sýry z Polska. Stali jsme se národem skladníků a konzumentů. Jenomže ve skladech dle výše uvedené centrifugy nebude co skladovat, protože o to nikdo nebude mít zájem, a tudíž se na absolutní minimum sníží spotřeba. Pokud bych to chtěl označit aspoň trochu odborněji, pak proces, který právě v Evropě probíhá (a u nás asi nejrychleji) můžeme klidně označit jako proces deindustrializace a dedemokratizace, přerůstající v chaotizaci. Připomíná to jiné umělecké dílo, mimořádný „post-apo“ film s Denzelem Washingtonem Book of Eli. Obraz rozložené společnosti řídící se už pouze gangsterským zákonem silnějšího (ostatně naživo to už dnes vidíme na Haiti). Proč? Protože zkrachovaly demokratické procedury a instituce, neboť spáchaly funkční sebevraždu.

Dá se ten šílený tobogán do pekla ještě zastavit?  S touto vládou, s voliči, kteří ji volí a s dluhy, které naše vlády nasekaly dokonce i v období prosperity? Pochybuji. Jako konzervativní demokrat si odmítám připustit, že tato situace postupně začne ztrácet možnost demokratického řešení. Cesta k totalitě vede přes anarchii a chaos. Ubráníme se, nebo budeme prohrávat další a další volby a tím ten sešup urychlovat?

Vůbec našim dětem a vnukům nezávidím.