No, konečně. Konečně. A začnu otázkou. Kde jste byli, když jsme vás tady žádali, aby se tisk 246, který je téměř totožný, aby se zařadil na projednávání? Mrzí mě, že tady nemáme pana ministra zdravotnictví, který, když se ten tisk, který předložili poslanci hnutí ANO - Novák, Ratiborský, Helebrant a Sadovský - tak ministr zdravotnictví ho nepodpořil. Ale mám tady pana ministra školství a tomu musím poděkovat. Ten ho podpořil. Za to díky moc. Děkuji vám i za to, že jste mi umožnili vlastně k tomu vašemu návrhu, který je tedy velmi podobný tomu mému, se připodepsat. Hned se cítím jako nejenom předkladatel, ale i zhotovitel toho díla. No, super. Fakt vám děkuji.

A opravdu, bylo to v polovině loňského roku, bylo to 12. června, kdy jsem ten zákon s mými kolegy dal do systému. A mrzí mě jedna věc. Mrzí mě jedna jediná věc. My už jsme to půl roku mohli mít vyřešeno. Ale ne, hráli jsme si tady na politiku, takže šup, děti, klidně si ještě půl roku užívejte, než my se tady domluvíme kdo, co, jak předloží a komu to umožní připodepsat. A když jsem teď slyšel své kolegyně, které tady před chvílí tak nádherně popsaly tu tragickou situaci vlastně, která kolem toho je, já bych se rozplakal.

Ale na druhou stranu, když si vezmu tu historii, co jsme tady dělali, tak to nechápu. Za vámi chodili rodiče, za vámi chodili učitelé. Vy jste věděli, že to je v systému, že to můžeme schválit, že to nějaký Novák dvakrát načítal do programu, jednou v červnu, podruhé někdy v říjnu. Ani jednou jste to nepodpořili. Vysvětlete mi proč. Na co jste tedy čekali? Mohli jsme to mít svým způsobem sfouknuté. A ti, kteří za vámi chodili, i za námi, mohli být spokojeni. Mohli být spokojeni rodiče, že jejich děti jsou více chráněny, a učitelé, že nebudou řešit náhlé nevolnosti a zjišťovat vlastně, co tomu dítěti je. Ale ne.

Mrzí mě to za ty děti. Za ty děti, které už na začátku školního roku, kdybychom my tady byli šikovní a opravdu nám o ně šlo, už na začátku školního roku mohli mít učitelé jasně dáno: nikotinové sáčky jsou zakázané prodávat mladistvým do 18 let. Ne, my jsme tu hádali. Paráda. A co jsme tedy docílili? Docílili jsme toho, že konečně budou, konečně budou nikotinové sáčky zakázané. Ano, dnes na těch krabičkách je ta přeškrtnutá osmnáctka. Je to super. Nicméně ty prodejce v těch jednotlivých tabácích vlastně nic nenutí, nic jim nenařizuje, že to prodávat nemůžou. Údajně existuje nějaká dohoda mezi výrobcem a prodejcem. Ale tu dohodu samozřejmě nejsme schopni uhlídat.

Nás čeká ale další množství úkolů, mnohem víc, protože máme tady další látky. Je to kratom, kterému se aktuálně nikdo velmi nevěnuje, protože samozřejmě vždycky přijde něco nového a teprve až se nám donese ze společnosti, co se děje, tak to tady řešíme. Ale bylo by skutečně vhodné dál pracovat a pracovat v zájmu dobra té společnosti. A ne v zájmu toho, kdo se tady jak prodá. Takhle bychom měli vystupovat. To je naše práce. To jsme tady říkali, když jsme skládali slib. Ne, kdo si to první napíše na sítě. Ale co pro toho občana tady udělám. Takže moc vám děkuji. Moc vám děkuji za to, že nakonec jsme byli schopni se dobrat výsledku.

Na druhou stranu říkám, že v oblasti závislosti nás tady čeká ještě mnoho práce a skutečně je to pole neorané. Co se týká prevence jako takové, tak bychom se měli zaměřit ne na prevenci, ale na primární prevenci. A když se dneska podíváme vlastně, jakým způsobem je financovaná primární prevence, tak v oblasti prevence je primární prevence zhruba zastoupena čtyřmi procenty z celkové částky. Čtyřmi procenty. Zbytek je následná péče a nebo potírání, které svým způsobem by do toho čísla ani nemělo zapadat. Takže tam je potřeba se podívat.

Investujeme do těch dětí, sledujeme, jaké programy vlastně v těch školách jdou, co se tam řeší, jakým způsobem probíhá certifikace těch společností na Ministerstvu školství. To je také velmi důležité téma. Koho si já do té školy pustím, v konečné fázi, kdo mi to zaplatí. Většinou to dneska platí ty primární programy rodiče, protože školy na to peníze nemají a bohužel nejsou to malé částky a ne všichni si to můžou dovolit. Takže to potom dopadá tak, že se jedni žáci skládají na ty sociálně slabší. No a tak to je také škoda, že.

Takže takhle to daleko nedotáhneme. Můžeme tady zakázat těm lidem, co chceme, ale pokud nebudeme ty děti vzdělávat, edukovat, říkat jim: užívej, ale způsobí ti to tohle, tohle a tohle. Co se týká nikotinových sáčků, jejich historie bohužel je ve sportu. Tam to začalo. Ze sportu se to přeneslo následně do škol. Sledujme, sledujme, kde, jak můžeme pomoci. Ale znovu říkám, zakázat můžeme všechno, začněme se prosím zaměřovat na objem financí, které jdou na primární prevenci. Tam je zakopaný pes.

Ještě jednou mockrát děkuji a za klub ANO rozhodně tento návrh podpoříme.