To vše se projednává v době hluboké hospodářské krize, kdy naše česká ekonomika je v propadu, zatížena dluhem z minulých i současných  let  víc jak jedním bilionem a téměř 500 miliardami korun. V situaci, kdy každý desátý občan naší republiky je pod hranicí příjmové chudoby, kdy nám  - naší vinou - hrozí pozastavení čerpání ze strukturálních fondů EU ve výši 22 až 72 miliard korun, kdy vláda „rozpočtové odpovědnosti“  provádí  plošné škrty v resortech, jež mají jediný efekt – srazit občany ještě hlouběji v  jejich  nejisté životní existenci a za to „ustlat“ ještě více úzké vrstvě bohatých.

V této společenské atmosféře, kdy je už více jak  80 % občanů zásadně proti přijetí  tohoto  klíčového rozhodnutí, se tedy projednává zákon o napravení některých majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských organizacích.  Zákon, který dle právníků, znalců ústavního práva, směřuje ve své dikci k prolomení Benešových dekretů. Ignorovány jsou tak dosud platné zákony č. 215/1919 Sb. a č. 142/1947 Sb.

Za pozornost stojí, že si katolická církev v roce 2007 ocenila majetek sama a tento materiál Ministerstvo kultury ČR plně akceptovalo. Například,  nadhodnocení polností a lesních pozemků činí 53 miliard korun!! Přitom u ostatních, oprávněných restitucí a jsou za nimi tisíce našich lidí, je nutno se řídit zákonem č. 316/1990 Sb., kde se bere stav ocenění ke dni odnětí, kdežto církve naopak  -   dle současného stavu!  V tomto zákoně je také uvedený strop, kdy restituent mohl dostat maximálně 250 Kč/m2, zatím co církve si mohou nárokovat i několik tisíc korun za metr čtvereční, například v Praze i v dalších větších městech či zajímavých místech.  V případě schválení tohoto zákona je tedy možno čekat obrovskou vlnu soudních žalob od restituentů.

Církev však současně ve své „důkladnosti“ uplatňuje i náhradu za pozemky, které zmizely nenávratně pod hladinami všech přehrad či pod silnicemi apod. Zde je nutno říci, že tyto pozemky byly zabrány ve veřejném zájmu jako všem ostatním. Opět se zde může vytvářet prostor pro podávání  žalob k uplatnění náhrad, obdobně jak u „běžných“ restituentů, kdy vzorem je církev.

Církev, podle dostupných podkladů, požaduje 181 326 hektarů lesních pozemků. A ministerstvo kultury, ještě za vedení ministra MUDr. Jiřího Bessera, předkladatele tohoto zákona, tento požadavek překontrolovalo, neshledalo žádné závady a požadavek odsouhlasilo.

Jaká je tedy skutečnost?

Církev přihlásila do pozemkové reformy v roce 1919 (!) celkem 178 tisíc hektarů lesa včetně lesů, které patřily farnostem. Avšak dle dokumentu „Katolická církev a pozemková reforma“, str. 337, dokument č. 133 z 26. února 1948 se již uvádí, že před první pozemkovou reformou měla v Čechách a na Moravě 50 tisíc hektarů zemědělské půdy a 150 tisíc hektarů lesů. Dalších zhruba 10 tisíc  hektarů  obnášely drobné zemědělské a lesní půdy, patřící k farám. Dohromady tedy 210 tisíc hektarů. Znovu připomeňme současný požadavek církve, odsouhlasený bývalým ministrem Besserem na 261.633 hektarů, což je o 51 633 hektarů více. 

V období prvních roků pozemkové reformy, od roku 1919 do 1931 bylo církvi odebráno 47 tisíc hektarů lesa. V období války se pozemková reforma zastavila. Po válce se znovu rozběhla, kdy na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše č. 32/45 ust. 3, odst. 1 docházelo i ke konfiskaci majetků. Tento, pro novodobou historii, klíčový Dekret odsouhlasilo prozatímní Demokratické parlamentní shromáždění 26. 3. 1946 a zmíněný Dekret se stal zákonem.

Tedy pokud v roce 1931 přihlásila církev do soupisu lesních pozemků 131 tisíc hektarů a v období let 1945 – 1947, kdy přišla Benešovým Dekretem o minimálně 50 tisíc hektarů, měla by mít před únorem 1948 pouze 81 tisíc hektarů! Jak je tedy možné, že nárokuje o 100 326 hektarů lesů a bývalý ministr kultury Besser to odsouhlasí.

Pokračujme však dál.

V roce 1947 vydala ještě stále demokratická vláda nařízení, že církvi bude dáno k dispozici pouze 5 203 hektarů veškeré půdy – pozemky pod budovami, dvorky, církevní zahrady, kdy ostatní majetek byl vyvlastněn bez náhrady. Církev tehdy neprotestovala ani nepodala soudní žalobu.

Pokud tedy stoupenci již zmíněného zákona o církevních restitucích požadují po státu, že jim má být vráceno, co bylo ukradeno – pak církev měla v kritickém období, při nástupu totalitního komunistického režimu – pouhých 5 203 hektarů! Její požadavek, navýšený o 256 430 hektarů je nejenom nemorální, s obrovským negativním dopadem do vědomí naší společnosti, navozující možnosti nesčíslných žalob oprávněných restituentů.

To vše se odehrává v době ekonomické i společenské krize, kdy v naší zemi – a nebojím se to říct – je už téměř vše rozkradeno.  Pokud vláda „ rozpočtové odpovědnosti“ sněmovna i senát – následně prezident – schválí zákon o napravení některých majetkových křivd spáchaných na církvích, bude to znamenat nejen fatální stav naší republiky v rámci Evropy i světa, ale zadlužení několika generací do budoucna.

Když jsem ve svém volebním obvodu hovořila o tomto tématu s mnohými lidmi, věřícími i ateisty, bylo mi smutně a trapně. Ne za sebe, ale za tvůrce tohoto díla a kdo za ním stojí a komu bude ku prospěchu. Co nám, politikům, však tito občané vzkazují: pokud budete hlasovat, nechť se to děje adresně! Ať víme, kdo byl pro a kdo proti. Pokud se týká mne samotné – církve, a to je fakt, vlastnily vždy nějaký majetek. Nechť je tedy proveden audit vykázaného majetku s řádným propočtem včetně nároku na řádné zdanění, obdobně jak u jiných restituentů a teprve poté bych mohla hlasovat pro přijetí zákona, kde by bylo však vše uvedeno na správnou míru.