Se svobodou (a nejen slova) na vlajce vznikla v roce 1991 Občanská demokratická strana, ta se o rok později účastnila (vítězně) svých prvních parlamentních voleb pod heslem Svoboda a prosperita. V programu z roku 1995 se doslova praví: „Svoboda individuální volby a lidského jednání smí být omezena pouze v nejnutnější míře tam, kde naráží na svobodu jiného jednotlivce. Spolu se svobodou klademe důraz i na odpovědnost, jako na její nedílnou součást. Varujeme proto před jakýmikoli formami paternalismu, elitářství a sociálního inženýrství, které jsou motivovány neúctou k suverenitě občana“. Po dlouhou dobu své existence měla onu svobodu za jedno z klíčových témat a svůj názor neměnila, ani za zakladatele Václava Klause, a v zásadě ani za jeho nástupců Mirka Topolánka či Petra Nečase. Ti občas brblali, když jim nějaká média nakoukla pod negližé a vyšťourala nějaký skandálek, naposledy Nečasovo slabé místo, Janu Nagyovou. Dokonce ani dlouholetý pražský primátor Pavel Bém (ODS), navzdory všemu, z čehož byl médii průběžně osočován, udržel emoce na uzdě a nikdy jste ho nemohli slyšet vystoupit s projevem, který by nabádal k omezení slova.
Od těch dob se mnohé změnilo. Když před dvěma lety tehdejší poslanec Václav Klaus ml. předložil návrh novely trestního zákoníku, který měl zavést nový trestný čin a přestupek nazvaný „porušování svobody projevu“, hlasovali pro něj jen dva poslanci ODS – Skopeček a Munzar.
Dnes nám vládne nominálně jakási nesourodá stoosmičková koalice, ale reálně ji lídruje ODS. A co dnes říká o svobodě slova? Předseda ODS a vlády Petr Fiala v rozhovoru pro Deníky pravil po vzoru chytré horákyně: „„My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží osobně i mně, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány… „Je zjevné, že státy západního světa čelí dezinformační kampaní cizí velmoci, která prosazuje svoje zájmy a snaží se destabilizovat naši společnost, šíří svoji vizi, jež není pravdivá. V takovém případě mají demokratické státy právo proti dezinformacím zakročit… My se soustředíme hlavně na pozitivní vyvracení dezinformací, ale neopustíme ani cestu nástrojů pro legální postih těch, kteří je šíří,“ Co to asi může znamenat? Přece tohle: vy sice máte svobodu slovy, protože my říkáme, že máte svobodu slova, ale běda, když vyslovíte něco, co se nám nelíbí a nehodí do krámu. V tom okamžiku je vaše svoboda slova omezena, protože jste dezinformátor, a my s vámi zatočíme, po dobrém či spíše po zlém. Dodejme: už se na to chystá zákon, který má „zakázaná slova“ označovat jako ohrožení republiky. Za komunistů se tomu říkalo pobuřování a škození socialistické společnosti. O tom něco věděli chartisté či třeba Plastic People. Ti všichni ale asi dnes volí ODS a jejího prezidenta – čekatele Petra Pavla. Inu, život je samý paradox.
Obzvláště pěknou ambaláž této paralogice dělá výzva k udávání spoluobčanů, kteří se dopouštějí nežádoucích výroků a jejich šíření. To už tu taky bylo – oznamovací povinnost znala i legislativa minulého režimu. Stejnou paralelu nacházíme v existenčních ostrakizacích a represích ideových odpůrců či prostě pochybovačů o jediných správných pravdách. Kolik lidí už muselo v posledních několika málo letech vyletět ze zaměstnání, vesměs intelektuálních? Po Česku pochodují zástupy nezaměstnatelných novinářů, pořádají se veřejné štvanice na akademické funkcionáře (prof. Martin Kovář, doc. Miroslav Ševčík, doc. Marek Hrubec atd.). Z obrazovek včetně té veřejnoprávní zmizely odborné autority s jiným než oficiálním názorem. Kdy jste v ČT viděli naposled například Zdeňka Zbořila, Jana Schneidera, Jaroslava Štefce a mnoho dalších?
A pojďme dále. Je tu flagrantně porušován §182 trestního zákoníku, který jasně a pod sankcí zapovídá porušování listovního tajemství, včetně korespondence emailové. Jak je tedy možné, že si tucty pochybných a bůhvíodkud financovaných tzv. neziskovek dovolují nahlížet do soukromých mailů občanů a organizací a pak o tom vydávají rádoby burcující zprávy o cirkulujících a hromadných mailech s nežádoucím obsahem? To už vůbec nemluvím o kriminalizaci lidí, kteří vysloví názor, jenž je v rozporu s oficiální ideologií. Například odlišný názor na konflikt na Ukrajině. Jsme – přesněji tato vláda je – na tom už tak špatně, že musí zavírat lidi jen za vyslovená slova?
Vzpomínám si, jak šéfredaktor „pravzoru“ naší skvělé žurnalistiky, týdeníku Respekt, Erik Tabery už v lednu 2002 ve svém úvodníku vetkl do čela velkým písmem titulek Nezavírejte za slova. Dnes je možná na straně zavírajících, nikoli zavíraných. Po svědomí se neptejme, to není kvalifikační podmínka pro novinářskou profesi.
Takže zpět k Orwellovi. Svoboda slova v podání naší dnešní vlády je velkovýrobou nesvobody. Ten, kdo mluví pravdu, je nařčen ze lži a oficiální lži jsou vydávány za pravdu. A veškeré násilí, s tím vším spojené – existenční, společenské, dokonce i fyzické – je vlastně jen projevem láskyplné péče naší vrchnosti o své poddané. Je dobré to brát vážně. Jde do tuhého a, jak napsal básník Josef Kainar, „podmítka se zostřuje“.
