Ukázala, že nelze mít zdravotnictví na maximální kapacitě bez jakýchkoliv rezerv. To by mělo být zejména poučení pro zdravotní pojišťovny i ministerstvo zdravotnictví. Mantra o rušení akutních lůžek nás přivedla na pokraj katastrofy. Ukázalo se také, jak nerovnoměrné rozložení péče v rámci ČR je. Zlínský kraj rozhodně nadbytkem akutních lůžek ani zdravotníků netrpí. Naopak jsme významně pod průměrem ČR. Během pandemie jsme tak skutečně byli na samé hraně možností.
Situaci jsme zvládli díky solidaritě a kolegialitě mezi našimi nemocnicemi a jednotlivými odděleními v kraji a zejména mezi zdravotníky. Jejich práci, včetně povolaných studentů, bych chtěla ocenit na prvním místě. Obrovská obětavost lidí, zejména na nejpostiženějších odděleních, byla na úkor jejich fyzických i psychických sil.
Během pandemie byl ustaven krajský koordinátor intenzivní péče, který měl přehled o kapacitách v rámci kraje a zajišťoval přímou komunikaci mezi nemocnicemi. Tento systém se osvědčil, proto jsme jej zachovali a pokud by bylo potřeba, v krizové situaci opět kapacity krajského zdravotnictví zmobilizujeme. Krajská nemocnice T. Bati zajišťovala také zasobování očkovacími látkami mezi nemocnicemi, i tady byla koordinace mezi lékárnami v nemocnicích a dále směrem k praktikům bezproblémová a lze z ní případně vycházet i do budoucna.
Z centrální úrovně by ovšem měly v prvé řadě přicházet jasné informace a pokyny v rámci standardního krizového řízení a zejména bez právních vad. Centrální úloha státu, včetně role institucí veřejného zdraví jako jsou krajské hygienické stanice je v těchto případech jednoznačně definována a je nezastupitelná. Kondice a adekvátní personální zajištění hygienických stanic musí této roli také odpovídat, za což nese odpovědnost stát, jinými slovy přístup jeho politické reprezentace.
V České republice máme velmi různou vlastnickou strukturu nemocnic. Od velkých státních fakultních nemocnic, po nemocnice zřizované kraji, soukromými subjekty, církvemi. Postavení a povinnosti všech nemocnic by měly být v systému krizového managementu státu jasně ukotveny. Nelze některé upřednostňovat, jiným nakládat povinnosti a některé z povinností zcela vyjmout nebo je po nich důsledně nevymáhat. Mobilizace kapacit se v krizové situaci musí týkat všech.
S tím souvisí i má poslední poznámka k tématu. Covid znamenal i zásah do plánované operativy v nemocnicích, protože personál mnohých oddělení se musel starat o těžké covidové pacienty. I samotné ministerstvo zdravotnictví v reakci na tehdejší situaci vydávalo opatření, kterými plánované neakutní oparace omezilo po významnou část roku 2020 i 2021, kdy to byla mimochodem téměř polovina roku. Prodloužily se tím pádem čekací doby například na ortopedické operace.
Po covidu pak byl (a stále trvá) velký tlak na to, tento výpadek dohnat. Byli to ti samí zdravotníci, kteří poté co se sotva vzpamatovali z covidu, často s podlomeným zdravím, měli okamžitě najet na maximální možný režim v dohánění odložené operativy. Tohle nejde vidět přes čísla. Zdravotníci z těch nejvíce zatížených oddělení jsou skutečně vyčerpaní. I tohle je třeba vnímat, když se mluví o našem zdravotnictví po covidu.
