Vstup do Evropské unie tehdy bral jako pragmaticky dobrou volbu, jako návrat do kulturně-politického společenství, kam jsme kdysi patřili - jako ten opěvovaný „návrat do Evropy“. Dneska bychom to dle Jandových slov ale měli vidět ještě jinak.

Jakub Janda: Začnu trošku osobně. Když jsme do EU vstupovali, bylo mi 26 let. Kariéra skokana na lyžích, kterou jsem i díky přispění lidí kolem mě dotáhl do úspěšného konce, byla v běhu. A vstup do EU jsem prostě bral jako takříkajíc loženou příležitost, jak se logisticky i politicky přiblížit Západu. A jsem rád, že se tak i stalo.

Naše „evropanství“

Rok od vpádu ruských sil na zbytek Ukrajiny je ale dobrou příležitostí si také ukázat, jak je to s tím naším „evropanstvím“. Jsem opravdu hrdý na to, co naše země – a současná vláda s odpovědným premiérem – pro Ukrajinu dělá. Že jen trpně nepřihlížíme zvěrstvům, která se nám dějí za humny. A že nejsme jen tím mlčícím nárazníkovým pásmem, jako v uplynulých staletích. Prostě, že víme, kam patříme.

Ve fungování zkostnatělých evropských institucí je toho hodně co měnit. A i konflikt na Ukrajině ukázal, jak nezastupitelná je role jednotlivých států a národních vlád. To je základ, který Evropu dělá tím, čím je. Nikoliv bruselská byrokracie a čím dál intenzivnější centralizace. A v tom vidím základ evropské myšlenky, schumanovských ideálů, které se časem trošku zvrtly ve zmíněném evropském byrokratismu. A právě Ukrajina, jakkoliv je tamní konflikt tragický, je příležitostí si připomenout, o čem ta evropská součinnost vlastně je.

Nazývejme věci pravými jmény. Neexistuje žádný evropský národ, žádná evropská vláda a bruselsko-štrasburské instituce mají hrát pouze koordinační roli. Ale existuje cosi, jako evropské vědomí a svědomí. A konflikt na Ukrajině nám ukázal, na čí straně stojíme. A jestli ten zvláštní konstrukt jménem Evropská unie má své opodstatnění.

Za mě, má. Jen ho musíme trošku opravit a upravit.