„Jasně Václave, ale ty ses ani nenaučil počítač zapnout, takže skončíš s jednatelem našeho Spolku pro krásnější ves. A živnost taky zabalíš.“

Takhle nějak si dnes představujeme reakci nejednoho živnostníka z těch nejmenších na dopis, pro jistotu do vlastních rukou. A reakci vlastně nejenom živnostníka, kdekoho. Ne, nechceme vzpomínat na postiliona s poštovní brašnou a na koni, co svou trubkou ohlašoval příjezd na náves. Vítáme každý pokrok a každé zjednodušení práce, byrokracie, cest na poštu, ale...

Pracuji v reálných podmínkách s reálnými lidmi, bez uklidňujícího prostředí profesionálních byrokratů se snadno vynutitelnými změnami, ty se prostě nařídí. Jsem v každodenním kontaktu s reálným světem, kde je byrokracie často trpěným zlem a kde je snaha ji omezovat na minimum. Jo a taky mám profesionální deformaci – tvrdím, že vše musí být nastaveno na úroveň toho nejslabšího. Živnostníky pokládám za sůl země, základ společnosti. Právě živnostník je pro mě ztělesněním zodpovědnosti za řemeslo, dnes zase často generačně předávané, přitom flexibilitou hravě překonává všechny ty nadnárodní společnosti. Ostatně většina velkých podnikatelů a vizionářů začínala jako živnostníci (překupníky firem a predátory konkurenčních společností za vizionáře nepokládám…). Bezpečně proto vím, že drtivá většina živnostníků komunikaci se státními orgány přes datovou schránku jen přivítá, ale…

„Mařeno, když jsem začala kytičky prodávat na tržnici, bylo to fajn. Pak začaly bejt ty daně tak složitý, že bez paní inženýrky odvedle bych daňový přiznání ani dát neuměla. Pak ty EET, no to mi nějak nastavil zase její syn. Ale tohle už neumím, co to je?“
„Vidíš Blaženo, kdyby ses tenkrát vyprdla na to, prodej svých kytiček hlásit, jako jsem to udělala já, byla bys v klidu. Nazdar.“

A o tom to je. Stát nemůže nastavovat jako nepodkročitelné limity fungování čehosi, co je nad rámec možností a schopností, ale i ochoty nemalé části obyvatel. Pokud se toto byrokraté a politici nenaučili, neslouží lidem, ale těm svým přehledům a hlášením a statistikám. Soukromník není jen firma s košatým členěním, IT oddělením a vlastní spisovnou, ale i Blažena s krámkem s kytičkami, Václav, co legalizoval svoje melouchy a občas postaví sousedům zeď na vlastní IČO (přeci platit daně je čest). Pokud stát o tyhle živnostníky nestojí, chová se jako zlá macecha. (Pokud na to nemáš hlavu, nemůžeš podnikat?)

Ne, stát musí svoje nepodkročitelné a limitní podmínky stavět vždy na míru tomu nejslabšímu. Živnostník je tvor velmi svobodomilovný, nemá rád nařizování a omezování. Ostatně – pokud jsou datové schránky tak úžasná věc, proč je vynucovat? Dobré věci se přeci prosadí samy. Nebo snad ne? Prý nám přeci ušetří tolik času a jsou tak superbezpečné. Vždyť nám ušetří peníze. Nebo ne?

Opustíme Blaženu a Václava, oni zavřou živnost a vykašlou se na okrašlovací spolek. To tamhle Radovan je přeci moderní a podnikavý chlap. Radovánky s počítačem a ty internety jsou pro Radovana denním chlebem. Radovan má radostnou malou firmu o pár zaměstnancích, vedle toho na živnostňák radostně ještě radí. Jako moderní člověk chce taky počítačové radovánky zajistit i druhým, proto je jednatelem Spolku pro radostné internety na vsi. Jo a jde s dobou, takže si svědomitě založil i schránku coby občan, nepodnikatel, aby nemusel na obecní účtárnu osobně. Radovan si aspoň jednou za týden musí otevřít každou z těch datových schránek. Teda nemusí, může si zajistit anotace zpráv emailem (ten mu ale třeba gmail neumožní, jde pro něj o SPAM). Naštěstí je tady ještě možnost oznámen,í zpráva esemeskou na mobil. Aha, jsou zpoplatněné, za 3 koruny. To už Radovanovi radosti nedodá.

Snad mu paměť slouží a nemusí si jména a hesla všech datovek psát někam na papír. To by bylo nebezpečné přeci. Krádež identity není žádná legrace, že. Teda já si to moc dobře nepamatuju. Ne, opravdu nemám lístek se všemi jmény a hesly na lístku pod klávesnicí. No jo, Ministerstvo vnitra nenapadlo datové schránky propojit na základě identity a oprávnění jednoho radostného Radovana.

Když se Radovan prokliká všemi čtyřmi schránkami, musí posoudit, jestli je ten který dokument natolik důležitý, aby jej – byť elektronicky podepsaný a se všemi náležitostmi – utíkal konvertovat do listinné podoby na Czech POINT. To je takové to ověřování, kterého jsme se měli zbavit. On ten doklad jen v papírové podobě platí navždy, ale to už Radovan pochopil. Pokud nebydlí vysloveně na venkově, zvládne to přeci na každé poště. No, ale protože Radovan vesničan je, musí radostně do sousedního města, nebo vystihnout úřední hodiny na svém obecním úřadě (Czech POINT už dávno není na každé poště, v rámci zlepšování služeb občanům…). Radovan je moderní chlap, takže ví, že ten doklad má jen omezenou platnost. A že mu z datové schránky po dané době zmizí. Teda pokud není lakomý jako já a neplatí si ten datový trezor. Ale i tam musí brát v potaz, že certifikát elektronického podpisu může vypršet, a podpis pak neplatí. Podpis na papíře bude platit i za sto let. Ale Radovan je chytrý, on jistě u každého dokumentu umí odhadnout, co stačí takto a co konvertovat. Radost Radovanovi už kalí fakt, že konverze do listinné podoby stojí 30 Kč za list. To už ta komunikace není tolik výhodná, Radovan umí trošku počítat.

Radovan je zodpovědný, proto moc dobře ví, že jakmile začne datovou schránku používat, používat ji už musí. Pln elánu ji začne používat pro dopisy na obecní úřad, na zdravotní pojišťovnu i jinam. Radostný Radovan udělal chybu. Zapomněl koukat i do poštovní schránky. On možná datovku radostně důsledně používá, ne tak ale všichni na druhé straně. Trošku mu vrtá hlavou, jak je to s tou povinností. Pro koho? Takže, datovka je úžasný pokrok. Ale nepoužívají ji ani všechny instituce, od nichž bychom to očekávali.

Datovka je povinná. Ale asi ne tak úplně pro všechny. Na lid prostý musí být přísnost. Úřady a instituce… jak kdy.
Datovka šetří čas. Pokud máme víc rolí, asi nestačíme přepínat a kontrolovat.
Datovka šetří peníze. Hlavně státu. Nám jen, pokud si nebudeme platit datový trezor, jinak u každého dokumentu zvážit, jestli není třeba konverze. Nebo vlastně radši ověřovat vše?
Datovka je bezpečná. Pokud… Ostatně cestou datovky jde udělat skoro jakýkoliv, i závažný závazný i závazný nevážný krok.

Jsem soukromník, nejen Soukromník. A ctím i květinářku Blaženu, řemeslníka Václava, nejenom holdingy s vlastním IT oddělením a spisovnou. Ale nakonec rozumím i trhovkyni Marii, která tušila, že to nebude jen tak. A tak se na všechny ty registrace, evidence prostě vykašlala. A je dost možná vítěz. Protože stát zjevně jako limitní znalosti pro jakékoliv živnostenské podnikání nově stanovil i počítačovou gramotnost.

Ostatně, nevíte, jak to má s datovkama pan expremiér, který ještě před pěti lety přiznával, že na počítači neumí psát? Už se naučil? Nebo je taky nekompetentní k podnikání v České republice?

Když jsme měli premiéra, co otevřeně vyhlásil válku živnostníkům, trpěli jsme. Teď máme vládu, co se prý k živnostníkům hlásí pozitivně. Ale tak nějak… nevím.

Petr Máca
podnikatel, venkovan a člen strany Soukromníků České republiky
hrdý držitel čtyř datových schránek