Asi se nebudu pokoušet reagovat na tento poslední příspěvek, který rozebíral, co všechno se mělo stát, a nestalo, mohlo stát a nestalo. Já bych snad jenom připomněl, že předchozí dvě vlády, byla to vláda Bohuslava Sobotky a vláda Andreje Babiše, vládly v konjunktuře. Přesto každý rok generovaly několik desítek miliard schodky. Namísto toho, aby v časech hojných skladovali obilí po vzoru starého Egypta, aby bylo co jíst, až přijde doba nouze, v podstatě každé dobro, které vygenerovali, bylo na dluh. Takhle se ale nedá hospodařit. Dobro na dluh je sice také dobro, ale jenom krátkodobě. Dlouhodobě přináší značné potíže.
Ale já se nechci tady věnovat oblíbené disciplíně, že si budeme vyčítat, co kdo učinil, neučinil. Ale jedno číslo přece jenom je zajímavé, že státní dluh vzrostl za ta minulá léta skoro o 1 bilion korun. Prosím vás, 1 bilion korun! Že veřejnost nevnímá, co je miliarda, ani bilion, protože si to nedovede představit, já doufám, že tady jsme v trošku jiném složení. To je přece strašlivý výsledek hospodaření.
Můžeme si tady dál rozebírat, kdy se co mělo stát, kdy se to vědělo, nevědělo. Já to s dovolením velmi zjednoduším. Beru si z toho, že se něco udělat musí. Neudělalo se to dřív, tak raději později než nikdy.
Myslím, že neexistuje na světě vláda, která by nechtěla generovat dobro, která by nechtěla zlepšovat životní podmínky svých obyvatel a získat si tak jejich důvěru, vděk a samozřejmě i podporu. Každá vláda to dělá, většinou však to dělá, když to jde. Jsou i vlády, které to dělají, když to nejde. To byl pro mě ten příklad dobra na dluh.
Nikdo si nepřeje někomu ubírat peníze, každý bude raději rozdávat, odpusťte mi ta zjednodušená slova, brát, dávat, samozřejmě za tím jsou jiné procesy. Vysvětlili jsme si, že tady nedochází k nějakému snižování důchodů, ale snižování tempa jejich růstu. To mi odpusťte, abych byl stručnější, tak si takto pomůžu.
Záměrně se vyhýbám otázce ústavnosti. My tady můžeme hlasovat, zda je to ústavní nebo neústavní, to samozřejmě můžeme, protože parlament může všechno. Ale dobře víte, že jediným arbitrem je Ústavní soud. Toto schválně pomíjím, ostatně bylo deklarováno, že se opozice ve sněmovně na Ústavní soud obrátí, tak si na ten výsledek počkáme.
Pro mě je v dané situaci daleko podstatnější, ne co uděláme teď, ale co budeme dělat zítra. A co budeme dělat zítra, když teď neuděláme nic... Co budeme dělat pozítří, když ani zítra nic neuděláme. Je evidentní, že za daného stavu zadlužení země tady není možno zkrotit státní finance jiným způsobem než úspornými opatřeními a nějakými restrikcemi. Mohlo to být o měsíc dřív, o měsíc později. Stále trvá, že je to potřeba. Když se neudělá nic, dočkáme se zlých konců. Ano, můžeme to před sebou tlačit a počkat si na příští vládu, které to pak budeme vyčítat, že neřeší problémy, které my jsme taky pominuli, a totéž platí i pro předchozí vlády.
Paní kolegyně Procházková tady vyjmenovala, co všechno by bylo potřeba udělat. Ale to nevzniklo až teď. Daňová reforma, důchodová reforma. To jsou přece věci, které tato země neřeší dlouhá léta. Tato vláda je teprve, a teď ani nevím, rok a půl, dva roky u moci... (Předsedající: Rok a čtyři měsíce.) Děkuji. Rok a čtyři měsíce u moci. Asi nemohla to všechno zvládnout. Nevzpomínám si, že by předchozí vlády o něco podobného usilovaly.
Když neuděláme nic, vytvoříme strašný problém. Znovu opakuji, já bych si opravdu přál, kdybychom mohli jenom přidávat na mzdách, jenom zvyšovat důchody, třeba i mnohem dynamičtěji, než stávající zákony umožňují. Ale nemohu prostě ignorovat také odpovědnost, odpovědnost nás, odpovědnost této vlády. Nejde jenom o udržení státních financí. Tady jde také o udržitelnost důchodového systému. Myslím si, že tato úprava, která není potěšující pro ty, kterých se bude týkat, ale není drastická, umožní budoucím důchodcům a v budoucích výplatách důchodů udržet nějakou rozumnou míru, mj. i solidární vůči zbytku společnosti. To tady už zaznělo. Myslím si, že to taky musíme připomínat.
Učinit to, co tady teď navrhuje vláda, co nám sněmovna postoupila, je podle mě odpovědné. S plným vědomím té nepopularity toho počinu, s plným vědomím, že každá nepopulární věc má své následky. Ale je vrchol nezodpovědnosti, když se zabýváme jenom tím, abychom vzešli ze situace líbiví, laskaví, hodní strýčkové a tetičky. Prostě ten problém se musí řešit a musí se řešit teď. Proto ten návrh podpořím.
