Já jsem se chtěl zmínit o dvou aspektech ohledně Ústavního soudu. Já si myslím, ono to tady zaznělo asi dvě osoby přede mnou, možná si vzpomínáte na to, jak jsme před pár lety dávali ústavní stížnost ohledně zamítnutého rodičovského příspěvku pro určitou skupinu lidí. Tehdy díky vysoké vyspělosti MPSV za paní ministryně Maláčové nebylo známo ani, jaká skupina maminek, které pracují a které měly dostat také nějaké navýšení na rodičovský příspěvek a nedostaly ho, tak se ani nevědělo, kolik je to osob. Mohlo to být několik desítek tisíc.

My jsme podali ústavní stížnost a následně to bylo to očekávání, které se projevuje i v naší dnešní materii. Podepsala to asi polovina senátorů a pak se ukázalo, že to bylo zamítnuto Ústavním soudem. My jsme to přijali, vzali jsme to každý s nějakým svým pocitem, ale nicméně je potřeba ctít instituce. A já tedy ctím Ústavní soud jako instituci, která tu má své místo. A jestliže tu máme hlasování a je tu takový rozpor, že nám to zabere dnes možná sedm hodin jednání a téměř 100 hodin v Poslanecké sněmovně, tak potom nechť to potom rozhodne ten, kdo k právu má největší právo mluvit. Takže já jsem pro a myslím si, že pokud to půjde k Ústavnímu soudu, budeme akceptovat výsledky.

Další věc, o které jsem se chtěl zmínit, tak je spíše jakási reakce na dnešní ráno. Jeden z prvních příspěvků, kde bylo vypočítáno, co všechno tato vláda za rok a čtyři měsíce, jestli si to pamatuji dobře, měla udělat. Každopádně bych připomněl jen to, že v roce 2020, v červnu, vyšly články, a my v té době jsme zasedali, protože paní ministryně Schillerová za vlády tehdejšího premiéra Babiše přišla s tím, abychom povolili dluh do -500 mld. Nevím, jestli si na to někteří vzpomínáte.

Byla z toho velká debata. Mentorským hlasem jsme byli napovídáni, že se máme ztišit v lavicích a máme na to kývnout. Byli tu kolegové, kteří mluvili o tom, že se zadluží naše děti, zadluží se naši vnuci. A my jsme byli konejšivým hlasem upokojováni, že to nic není, že to vlastně nevadí. Tehdejší server Novinky třeba uveřejnil článek, který odpovídal, protože si to pamatuji, tomu číslu, že paní Schillerová letos bude potřebovat na financování dluhu 731 mld.

Také je tam článek, který zase paní Schillerová píše o tom: „Slíbili jsme 1,15 bilionu, čili 1150 miliard na záchranu ekonomiky.“ Vyplaceno bylo 81. Takže si myslím, že to posuzováno je těžké.

Naslibovat můžete všechno možné a potom to posuzování, je velmi snadné už potom z té pozice opozice říkat, že se něco neudělalo atd. Ale sliby – sliby, chyby. Sliby, které se dávaly, a vím sám z vlastních zkušeností, každému na potkání, jak si postavit tam nemocnice, tam postavit si nemocnici, tam bude několik pokud možno koupališť atd., tak to se udělá velmi snadno. Ta cesta k ekonomice v tehdejší době byla lemována pomníčky nesplněných slibů. A na to by se nemělo zapomínat.

Děkuji.